Všeruby a devět kilometrů vzdálené městečko Horní Bříza severně od Plzně propojuje silnička sledující říčku Třemošnou. Hned za obcí se po levé straně rozprostírá pole a menší sad, následuje zalesněné návrší zvané Lipovice a za ním už je křižovatka na Město Touškov a opačným směrem na Nekmíř, ležící na druhé straně vyvýšeniny.

Úterý 6. března 1951. Na stráních se povalují zbytky sněhu. Je chladno. Ve večerních hodinách si lidé v okolních vesnicích na temném obzoru návrší všimnou oranžové záře. Vychází z lesa, kde stojí hájenka Lipovka. Právě v ní roku 1884 zemřela hraběnka Terezie Schmising Kerssenbrocková, rozená Lažanská, kterou tu při honu smrtelně zranil nešťastný výstřel. Nyní, šest let po konci války, je hájovna opuštěna a chátrá.

Zprvu to vypadá, že požár způsobila nějaká klukovina, ale velmi brzy se ukáže, že oheň měl zastřít surový zločin. Nakonec nález ve vypáleném domku policii přivede na stopu bytosti, která se svými děsivými činy zapíše do historie tuzemské kriminalistiky a získá přízvisko Bestie.

Během ohledání požářiště byly objeveny pozůstatky lidského těla, jehož tkáně a kosti byly ohořelé tak rozsáhle a intenzivně, že policie hned pojala podezření, že neznámý člověk musel být polit hořlavinou a úmyslně zapálen. Navíc byly zbytky jeho ošacení a zemina v okolí kontaminovány lehkým minerálním olejem, což tuto domněnku posilovalo.  

Vedle mrtvoly ležela v sutinách kovová přezka z pánských bot, kovové výztuhy do límce pánské košile, torzo řetízku s medailonkem a střepy z brýlí. Dokonce se v popelu našel i kousek kravaty, který se v počátcích požáru oddělil, spadl na zem a nestihl shořet.

Bylo tedy zřejmé, že se jedná o mrtvolu muže, což později potvrdila pitva. Soudní lékař jeho výšku odhadl na 170 až 175 centimetrů a věk mezi padesáti a šedesáti lety. Jiné stopy, které by napomohly určit totožnost oběti, se kvůli masivní devastaci těla nalézt nepodařilo.

Kromě faktu, že při pitvě byly v tepnách objeveny známky po takzvaném vaření krve, což prokázalo, že muž uhořel zaživa. Po smrti člověka totiž steče krev z tepen do žil a tepny se vyprázdní. Ani v okolí hájovny nebyly nalezeny žádné stopy po vláčení bezvládného lidského těla. Bylo jasné, že neznámý muž do hájenky přišel po svých a byl pravděpodobně zavražděn. Avšak nikdo nikoho v ten večer v lese neviděl a i další pátrání bylo bezvýsledné.

Epizodu si můžete pustit také jako podcast. Celou verzi najdete na HeroHero.

O čtyři a půl měsíce později, 20. července, vyhrabaly děti v pískovně nedaleko Sence u Plzně, kam je rodiče poslali pro materiál na drhnutí hrnců, část lidské nohy. Bylo to zhruba deset kilometrů od vypálené hájenky. Policie pak z mělkého hrobu vyzvedla polonahé ženské tělo ve značném stádiu rozkladu. Soudní lékař odhadl dobu smrti na tři až pět měsíců nazpět. Ženě mohlo být kolem třiceti let, měla na sobě pouze podprsenku a bílou batistovou košili, z úst jí vyčníval hadrový roubík a kolem krku měla utaženu smyčku z provazu. Nebylo pochyb, že jde o násilný trestný čin.

Blůza ani prádlo nenesly žádnou značku výrobce. Určitým vodítkem mohly být jen náušnice ve tvaru šroubků, které měla žena v uších.

Web Kriminalistika.eu popisuje:

„Nalezeny byly i dvě zubní korunky, zhotovené tehdy poměrně ojedinělou technologií zvanou ‚acolitová inlay‘, a chomáč vlasů zavražděné. Jeden z kriminalistů pak obcházel zubní lékaře a laboranty a předkládal jim zubní korunky. Koncem srpna 1951 poznal jeden z plzeňských zubních lékařů z předložených korunek svou práci a také uvedl jméno a adresu pacientky, pro níž ji zhotovil. Jednalo se o Renatu Balleyovou, narozenou 1. ledna 1920. Byla svobodná a pracovala jako fotografka v Plzni.“

Policisté se ihned zaměřili na okolí jedenatřicetileté Renaty, vyslýchali rodinné příslušníky a příbuzné. Zjistili, že zmizela ve druhém březnovém týdnu téhož roku. Od jejího posledního milence, který byl zprvu jedním z podezřelých, se pak kriminalisté dozvěděli, že se nějaký čas po ženině zmizení vydal za její tetou do Plzně a ta mu po naléhání prozradila, že Renata i se svým otcem Emanuelem uprchli do západního Německa.

Vyšetřovatelům to náhle celé zapadalo do dosavadních zjištění. Vše totiž nasvědčovalo tomu, že v hájence zemřel právě Emanuel Balley, pětašedesátiletý úspěšný plzeňský obchodník, bývalý majitel fotozávodu, který – jak upozorňuje Jaromír Slušný v publikaci Černá kniha českých bestiálních vrahů – již před první světovou válkou získal poměrně značný majetek a tomu odpovídající postavení, které si ještě upevnil v předmnichovské republice. Únorové události v roce 1948 ho přirozeně zaskočily a situaci chtěl řešit odchodem do zahraničí, kde měl jako bývalý obchodník poměrně dost přátel.

Policie pochopitelně na tetu z Plzně udeřila. Ta však nejprve v domnění, že je vyslýchána kvůli ilegálnímu přechodu státní hranice svými příbuznými, odmítala spolupracovat, ostatně sama plánovala útěk z totalitního Československa. Podlehla, až když byla spravena o nálezu těl. A navedla tým zkušeného a pečlivého plzeňského kriminalisty Jana Znamenáčka na osobu někdejšího zámečníka Škodových závodů v Plzni Huberta Pilčíka.

Jménem ho ovšem neznala, jen pod přezdívkou Strýček. Údajně žil na plzeňském předměstí v obci Senec a za úplatu pomáhal lidem přecházet na Šumavě či severozápadněji v Českém lese střeženou státní hranici do Bavorska. A tak tomu mělo být v březnu 1951 i v případě Renaty a jejího otce, kteří plánovali překročit hranice u vesničky Großkonreuth. Dokonce za nimi měla v květnu dorazit ještě Renatina dvanáctiletá neteř Daniela. Ta rovněž byla pohřešovaná. Jenže tělo se nenašlo.

Co naopak policie získala, byl dívčin vlastnoručně psaný dopis, v němž tvrdila, že je celá rodina v pořádku v západním Německu. Značně podezřelé a zneklidňující však bylo, že lístek nepřišel poštou, jak lze očekávat, ale rodině ho přinesl jakýsi Strýček ze sousední vsi.

Policie později shrnula:

„Podle nepatrných drobností nalezených při ohledání požářiště a místa nálezu v pískovně a podle výsledků soudní pitvy bylo provedeno taktické vyhodnocení a stanoveno, že se může jednat o pohřešované nebo takové osoby, o kterých je domněnka, že uprchly za hranice. Tato druhá alternativa byla potvrzena a bylo zjištěno, že osoby měl převést přes hranice Hubert Pilčík ze Sence.“

Zjistit přesnou adresu, na níž důchodce Hubert Pilčík se svojí o jedenáct let mladší manželkou Antonií pobýval, nebylo těžké. Ve čtvrtek 6. září 1951 nakráčeli do domku č. 191 v Senci dva příslušníci Sboru národní bezpečnosti v montérkách pod záminkou, že jdou vyměnit elektroměr. Ostatní je zajišťovali ze silnice a z okolních zahrad. Když si ověřili, že je doma sám, zatkli ho.

Těžko soudit, zda policisté tehdy tušili, že v domě o třech pokojích může být držena i dvanáctiletá neteř Renaty Balleyové, nebo zda se domnívali, že ji Pilčík již také zavraždil. Nicméně i pro otrlé kriminalisty muselo být dozajista šokem, když na podvyživenou Dášu skutečně narazili a zjistili, v jak úděsných podmínkách přežívala.

K Pilčíkovi, který příbuzným přislíbil, že ji převede za tetou a dědečkem do Bavorska, se dostala v květnu 1951. To už oba byli dva měsíce po smrti. Bývalý zámečník využil toho, že po politickém převratu zkraje roku 1948 zamířilo přes hranici asi čtvrt milionu Čechoslováků, kteří se s nastoleným komunistickým systémem nechtěli smířit, a nabízel, že jim na Západ za úplatu pomůže.

Úřady ani bezpečnostní orgány státu tehdy samozřejmě neměly o uprchlících přehled. Emigranti se často považovali za nezvěstné a nezvěstní za uprchlíky. Pátrání bývala povrchní. Až do osudového léta 1951 SNB vůbec netušila, že kdosi z převaděčů uprchlíky i vraždí.

Pilčík několik týdnů dívce namlouval, že odchod je z různých důvodů nemožný nebo komplikovaný. Vymýšlel si záminky. Převést ji však nikdy nechtěl. Časem jí zakázal vycházet z domu, také ji donutil, aby psala dopisy rodinám těch, které údajně úspěšně dostal na Západ. Pilčík tyto smyšlené vzkazy osobně doručoval příbuzným a tvrdil jim, že mu je z Bavorska nosí agenti. Přitom nikdy nezapomněl adresáty pořádně zkasírovat. Peníze nebral, jen zlato a stříbro, šperky.

Uprostřed léta 1951 se situace uvězněné Dáši radikálně zhoršila. Pilčík pro ni vyrobil zařízení, které dodnes v policejním muzeu vyvolává hrůzu.

Spisovatel Jaromír Slušný ho popisuje následovně: 

„Vzal dvě delší prkna a vzájemně je spojil. Na jednom konci a do středu připevnil řemeny, na druhý konec přibil bedničku s dvojitými stěnami a prostor mezi nimi vyplnil starými hadry. Ve spodní části měla bednička otvor o šíři dívčího krku, víko bylo také dvojité a dalo se zaklapnout. Donutil dívku, aby si lehla na prkna a hlavu strčila do bedny. Pak zaklapl víko, takže děvče mělo hlavu zavřenou v bedně. Mohlo křičet, jak chtělo, přes dvojité stěny a hadry mezi nimi nebylo nic slyšet. Aby se uvnitř neudusila, protáhl víkem kovovou trubku, kterou dívka musela držet v ústech. Nakonec ji řemeny přivázal k prknům v pase a kotníky stáhl dalšími řemeny.“

Zcela znehybněnou dívku ukryl v kozím chlívku na konci zahrady. V tomto mučícím zařízení muselo děvče trávit 12 až 16 hodin denně podle jeho nálady.

„Později vyšlo najevo, že dva ze čtyř měsíců, které u Huberta Pilčíka strávila, byla vězněna takovýmto způsobem. Její věznitel ji navíc znásilňoval a sexuálně zneužíval,“ doplňuje Slušný.

Devětapadesátiletý důchodce Pilčík přitom požíval mezi sousedy dobré pověsti. Byl přátelský, rád poklábosil, povyprávěl, chodil do přírody a na výlety, sbíral léčivé byliny, sušil je a poskytoval mnoha zájemcům z okolí i daleka. Až po jeho zatčení se ukázalo, že při svých toulkách přírodou vykrádal domy sousedů a chaty. Také často tvrdil, že býval námořníkem, a dokonce přežil potopení Titaniku.

Na jaře a v létě pronajímal turistům z měst pokoj ve svém domku. Nebyl to problém, manželství bylo bezdětné. Proto nikomu nepřipadalo zvláštní, že se u něj tak často střídají neznámí lidé. Včetně Balleyových bezprostředně před svou smrtí.

Jaromír Slušný se ve své publikaci zamýšlí:

„Zpočátku snad skutečně několik lidí, kteří kdysi u něj byli na letním bytě, do Bavorska přes Šumavu dostal a na jejich doporučení se pak na něj začali obracet další zájemci. Jeho nová živnost vzkvétala. Dnes už nikdo přesně nezjistí, kolik do svého domku nakonec nalákal lidí, které připravil o život, majetek nebo obojí. Velká část jeho zločinů není zdokumentována, protože vyšetřování některých případů nebylo dovedeno do konce. Výjimkou je právě případ rodiny Balleyových z Plzně.“

Pilčíkova schopnost balamutit lidi a vypadat při tom přirozeně byla tak rozvinutá, že o zájemce o přechod na Západ neměl nouzi, i když přebýval ve vnitrozemí, severně od Plzně, sto kilometrů od československých hranic.

Jeho manželka Antonie, která po celou dobu žila v domě, napřed zapírala a později tvrdila, že se manžela bála. Přitom jejímu okolí bylo velmi nápadné množství šatů, které střídala. Ošacení nepochybně patřilo obětem, které měl její muž na svědomí.

Policie v maskovaném úkrytu na jejich pozemku nalezla mnoho kufrů, šatstva, prádla, bot, osobních věcí, dvanáct drahých dámských kožichů či velké množství cenností. Mezi nimi i šperky Renaty Balleyové. Na zahradě vyhrabala z hromady popela ohořelé osobní doklady se jménem osoby, která údajně opustila republiku. Obrovské množství zajištěných věcí značil mimořádně široký rozsah zločinů lidské Bestie ze Sence.

Mimo to měl Pilčík doma ukrytý malý zbrojní arzenál. Web Šumava.cz zmiňuje: anglický samopal Sten, anglický revolver, rakouská pistole značky Roth-Steyr ráže 8 mm, československá pistole CZ ráže 7,65 mm, německý výsadkářský nůž s vysouvací čepelí a obušek s kovovým jádrem.

Právě jím zaútočil v březnu 1951 na Emanuela Balleye a pak i na jeho dceru. Hubert Pilčík je nejprve odmítl převést současně. Cílem bylo uprchlíky rozdělit, izolovat, aby je mohl snáze zlikvidovat. Balleyovi v Plzni rozhlásili, že se budou stěhovat do Zruče, vesničky, která leží hned vedle Sence. Dali si tam dokonce odvézt nábytek a většinu svršků, ale v novém bydlišti se nikdy neukázali. Vše byla kamufláž.

Na cestu vyrazil jako první Emanuel Balley. Spisovatel Jaromír Slušný popisuje, že ono osudné úterý 6. března 1951 za Hubertem Pilčíkem sám přijel a oba spolu odešli do hájovny Lipovka, kam dorazili pozdě odpoledne. Nikdo v ní nebyl. Něco málo pojedli.

„Měl byste si na chvilku zdřímnout. Máme před sebou ještě dlouhou cestu a musíte být alespoň trochu svěží,“ navrhl Balleyovi Pilčík. Důvěřivý muž vyčerpaný dlouhou chůzí i nervovým vypětím poslechl, lehnul si na slámu a za okamžik usnul. Když se vrah přesvědčil, že oběť tvrdě spí, vytáhl z vaku kovem vyztužený gumový obušek a vší silou muže udeřil několikrát do hlavy. Nešťastný Balley ztratil vědomí, ale stále žil.

„Pilčík si to buď neuvědomil, nebo se tím nezabýval. Řešil důležitější problém: jak se zbavit těla. Prohledal celou hájovnu, až nakonec na půdě našel dvě lahve s nějakým olejem. Rozhodl se proto, že mrtvolu spálí. Vylil na ni obsah obou lahví, navrch naházel suchou slámu a vše podpálil. Oheň zanedlouho zachvátil celou hájovnu a tělo z větší části skutečně strávil,“ líčí Slušný.

Uplynulo několik dní, když Pilčík navštívil v Plzni příbuznou Balleyových, u které dočasně bydlela Renata spolu s dvanáctiletou neteří, dcerou své sestry. Pilčík jim namluvil, že je otec v bezpečí „na druhé straně“, což si samozřejmě nemohly nijak ověřit. Zanedlouho se u Pilčíkových doma v Senci objevila Renata, což nikoho ze sousedů nijak neznepokojovalo, říkali si, že přijela zájemkyně o léčivé byliny nebo turistka.

V sobotu 17. března 1951 Pilčík mladou ženu odvedl do lesa za vesnicí, kde ji na písčité mýtině zezadu omráčil úderem obušku. Do úst jí nacpal kapesník, kolem krku omotal nadvakrát provaz a uškrtil ji. Tělo pak ledabyle zahrabal do písku.

Ani zdaleka nešlo o jediné osoby, které řádění Bestie nepřežily.

Krajské velitelství Státní bezpečnosti v Plzni reportuje do Prahy:

„Při domovní prohlídce bylo zabaveno mnoho různých svršků a různých cenností, dále větší množství různých dokladů a písemného materiálu. Všechny tyto věci patřily zřejmě jiným osobám a lze usuzovati, že Pilčík nejenže převáděl přes hranice větší množství osob, ale pravděpodobně i další osoby zavraždil.“

Jiný policejní dokument doplňuje:

„Při vyšetřování vyšlo najevo, že převáděné osoby vraždil, jejich těla odstraňoval a cenné věci si ponechával. Při domovní prohlídce byly nalezeny předměty, podle kterých bylo prokázáno, že zavraždil pět osob.“

Jeho obětí však muselo být nepochybně víc. Policie odhadovala minimálně deset. Bezcitná bestie Pilčík při výsleších nejprve zapíral, pak kličkoval, snažil se policisty zmást. Spisovatel Emil Hruška v publikaci Převedu vás… Na onen svět! jmenuje jistého inženýra Krause, jehož tělo bylo nalezeno v lese zaházené větvemi, jeho manželku a dále plzeňského obchodníka Jana Hůrku, kterého u sebe Pilčík na několik týdnů ubytoval a poté zavraždil.

Sám se pak přiznal policii, že chtěl sprovodit ze světa i dvanáctiletou Dášu, její příbuznou z Plzně i svou manželku Antonii. Vše plánoval na 9. září 1951, tři dny před tím byl zatčen. 

Hubert Pilčík byl nakonec obviněn z pětinásobné vraždy, všeobecného ohrožení, napomáhání nelegálnímu útěku, nedovoleného ozbrojování, znásilnění, omezování osobní svobody, týrání svěřené osoby, ohrožení mravní výchovy mládeže, podvodu a krádeže.

K procesu však nikdy nedošlo. V neděli 9. září 1951 po půlnoci se ve své cele v plzeňské věznici oběsil na oprátce vyrobené ze dvou svázaných kapesníků. Zemřel v onu neděli, kdy původně plánoval trojnásobnou vraždu. Jeho manželka Antonie byla za podíl na převádění odsouzena k pětiletému trestu a propadnutí majetku. Propuštění se dočkala v roce 1955. Do zabaveného domu hrůzy, v němž Bestie ze Sence v létě 1951 trýznila svou mladou oběť, se dlouho nechtěl nikdo nastěhovat. Lidé se dokonce kolem stavení báli jenom projít. Nakonec se sem nastěhoval sám vyšetřovatel případu inspektor Jan Znamenáček.

Při vyšetřování okolností Pilčíkovi smrti vyplynuly systémové nedostatky i individuální pochybení vězeňských dozorců. Velitel věznice některé přešlapy svých podřízených při šetření potvrdil, ale zároveň se navezl do kolegů od kriminálky:

„Musím se zmínit o okolnostech, které podle mého soudu přispěly k sebevraždě jmenovaného. Bylo to zejména hrubé zacházení při výslechu na kriminálním oddělení. Již při prvním příchodu do věznice jsem zpozoroval, že jmenovaný je hodně ztlučen, což jsem poznal hlavně v pátek při převlékání. Na hlavě měl modřiny, také na prsou, ramenou, zádech, zadnici a jednu nohu měl silně oteklou. V jednom uchu měl zaschlou krev.“

Strážní měli příkaz dávat na Pilčíka větší pozor, protože podle vyšetřovatelů hrozilo, že si sáhne na život. Opatření spočívala v tom, že mu měly být před spaním všechny věci odebrány, měl spát nahý při rozsvíceném světle a v cele častěji kontrolován. To se v noci z pátku na sobotu 8. září skutečně dělo. Jenže v sobotu ráno služba tuto informaci nepředala skupině, která nastupovala po ní.

V sobotu pozdě večer, kolem dvaadvacáté hodiny, však v plzeňské vazební věznici nastal shon, protože byli v poutech přivezeni dva muži – tehdejším slovníkem nepřátelští agenti, které bylo nutné umístit odděleně do cel a vyslechnout. Ovšem v tu chvíli byla k dispozici pouze jedna cela a temnice v přízemí. A protože zadržení spolupracovali a vypovídali, nebylo vhodné je do temnice umístit.

Velitel StB ve zprávě z poloviny října 1951 náměstkovi ministra národní bezpečnosti konstatuje:

„Závažný nedostatek ve střežení v naší vyšetřovací věznici je nedostatečný počet vězeňských orgánů. Službu zde totiž vykonávají denně pouze tři soudruzi tak, že jeden z nich má hotovost, druhý odpočinek a třetí vykonává vlastní dozorčí službu u cel. Střežení 28 cel umístěných v I. a II. poschodí a dvou temnic v přízemí je na jednoho orgána skutečně mnoho a kontrola nemůže být taková, jak by bylo žádoucí.“

Přitom každý vězeň musí být dle předpisů kontrolován nejméně jednou za 10 minut. V případě Pilčíka to mělo být dokonce co každé dvě minuty. Z šetření ale vyplynulo, že byl bez dozoru jednou čtvrt hodiny, a podruhé dokonce zhruba pětadvacet minut.

Kromě hlídání a eskortování vězňů po chodbách žaláře, příprav a kontrol cel či neustálého papírování tak museli strážní tu noc improvizovat a vymyslet, jak kapacity rozvrhnout.

„Vedoucí směny proto rozhodl, že do temnice přemístí Pilčíka, o kterém věděl, že je při výslechu fyzicky trestán, a že tedy trest v podobě přemístění do temnice nebude na závadu. Oděv mu byl přenesen z cely a uložen na podlahu poblíž lůžka,“ líčí dobový dokument ministerstva vnitra.

Vězeň označený číslem 100 Hubert Pilčík byl z cely č. 2 v prvním patře přemístěn do přízemí kolem půl druhé hodiny po půlnoci. 

„Bylo asi tři čtvrtě na dvě. Šel jsem se podívat na temnici, co dělá Pilčík. Ležel na boku a jednu ruku měl vystrčenou ven. Byl zakryt dekou do výše ramen. Zdálo se mi, že je vše v pořádku a že dýchá. Toto jsem pozoroval asi tři minuty,“ vypověděl strážmistr, který hned poté předal službu kolegovi.

„Šel jsem zkontrolovat temnici, kde jsem při rozsvícení zpozoroval, že vyšetřovanec Pilčík má jakousi zsinalou ruku. Proto jsem otevřel a šel se pro jistotu podívat. Bylo to asi v době od 2.07 do 2.10 hodin. Při nahlédnutí jsem zjistil, že jest mrtev,“ sdělil strážný, který službu převzal.

Sebevražda Huberta Pilčíka, jak ji popisují dobové oficiální prameny, je značně podezřelá. Nejenom tím, že spolu s vězeňským úborem vyfasoval dva kapesníky, i když to protokol zapovídal, a ty u něho nebyly objeveny po celou dobu vazby. Příčinou smrti mělo být omotání kapesníků kolem krku a jejich zavázání na uzel. Podivné rovněž je, že na snímcích z pitvy i fotografiích z cely má Pilčík kapesníky stále omotané kolem krku, ačkoliv jeden ze strážných při výsleších doslova popsal:

„Vešel jsem do temnice, která byla pootevřená a rozsvícená. Přesvědčil jsem se, že je Pilčík skutečně nehybný. Stáhnul jsem z něho deku a vidím, že má ovázán na krku stočený hadr. Ihned jsem proto kapesník rozvázal. Poté z něho vyhrknul vzduch. Pak jsem ho převrátil na znak a zahájil umělé dýchání. Avšak tato snaha byla bezvýsledná.“

Že by zemřelému strážní kolem krku škrtidlo po neúspěšné resuscitaci znovu omotali? A proč muž usilující o sebevraždu nepoužil váhu svého těla, jak by se nabízelo, a raději se krkolomně dusil vleže? Kolega novinář Jaroslav Mareš se domnívá, že se vše odehrálo jinak. Několikanásobný vrah mohl ve vazbě zemřít po krutých výsleších na kriminálce či po násilí ze strany dozorců a fingovaná sebevražda to měla jen zakrýt. O krvavých stopách po bití mluvil otevřeně velitel věznice i další strážní. Ti zase přiznali, že se k Pilčíkovi chovali neurvale, nadávali mu, vyhrožovali. Není vyloučené, že i oni mohli přidat pár ran.

Skutečný způsob smrti zřejmě nejmasovějšího vraha české moderní historie se pravděpodobně už nedozvíme. Stejně tak skutečný počet a všechna jména jeho obětí.

Videoukázka k tomuto případu ze seriálu Podivné zločiny:

Podivné zločiny – bestie (teaser) | Video: Pavel Švec

Podíl.