„Do poslední chvíle jsem jim nevěřil, že mě pustí. Považoval jsem to za psychologickou hru, která mě má zlomit,“ říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz krymskotatarský aktivista Nariman Dželal, kterého v červnu Rusko v rámci výměny propustilo po třech letech vězení.
Dželal vypráví o tom, jak se setkal s vězni, kteří se rozhodli jít bojovat na Ukrajinu, a jak ho náčelník věznice na Sibiři nutil podepsat prohlášení, že četl text podepsaný Vladimirem Putinem, přestože mu ho neukázali.
Muž působil v krymskotatarském shromáždění známém jako Medžlis, a přestože nesouhlasil s ruskou anexí poloostrova v roce 2014, zůstal na Krymu. Zatkli ho v roce 2021 a obvinili jej z teroristického útoku na krymský plynovod. Letos 28. června jej deportovali. Do Prahy přijel na pozvání organizace Člověk v tísni.
Bylo to pro vás v ruském vězení horší, když věděli, že jste ukrajinský vlastenec a zastánce ukrajinského Krymu?
Většinu času ve vězení jsem strávil v Simferopolu na Krymu. Skoro dva roky jsem tam byl ve vazbě po dobu, co trval můj proces. Loni v říjnu mě pak převezli do věznice v Minusovsku v Krasnojarském kraji na Sibiři. Byl jsem tam od loňského listopadu do letošního června, kdy mě pustili.
Upřímně, na Sibiři to bylo lepší než na Krymu, kde mě dali do izolace do takzvaného detenčního zařízení číslo dvě. Tam jsou tvrdé podmínky a zacházení se zadrženými. Jsou tam ti, jejichž případy jsou politické. Takzvaní teroristé, extremisté, špioni, diverzanti, ukrajinští vojáci zajatí na Ruskem okupovaném území. Normálního zločince, souzeného za kriminální činy, tam nenajdete.
Na Sibiři jsem měl podmínky snesitelnější. Když bachařům nezavdáte důvod, tak vás nechávají na pokoji. Když jsem tam přijel, vězni, kteří už tam seděli, mi říkali: „Hlavně o nic nežádej, nic nechtěj. Jinak tě dají do izolace na takzvanou pracovní převýchovu, což je termín pro samotku se zostřeným režimem.“ Snažil jsem se zůstat v klidu a zbytečně neprovokovat vedení věznice.
- Narodil se v roce 1980 v Uzbekistánu, kam jeho předky z Krymu po druhé světové válce deportoval Stalin.
- Patřil ke členům Medžlisu, který sdružoval politicky aktivní příslušníky tatarské menšiny na Krymu.
- Nesouhlasil v roce 2014 s ruskou anexí, ale zůstal na Krymu.
- V roce 2021 jej zatkli a obvinili z útoku na plynovod nedaleko Simferopolu. Stalo se tak poté, co se vrátil z konference v Kyjevě.
- Soud na Krymu jej poslal do vězení na 17 let.
Foto: Reuters
Že jsem měl status politického vězně, mně spíš pomohlo, protože o mně věděli vlády a parlamenty několika zemí a mezinárodní organizace. To mě zachránilo a pomohlo mi dostat se ven. Proto se teď snažím v Evropě přesvědčovat lidi, že je důležité o politických vězních v Rusku hovořit a vědět o nich. Jistě existuje i riziko, že pro některé z nich to může podmínky zhoršit, ale spíš se domnívám, že to pomáhá a zvyšuje šance na propuštění.
Jak jste se dozvěděl, že vás pustí?
Byla to výměna, i když žádné mezinárodní právo neřeší výměnu civilistů. Mezinárodní dohody řeší výměnu válečných zajatců – tedy vojáků – ale ne civilistů na okupovaném území. Nikdo nemá právo je zatýkat a věznit, ale Rusko to samozřejmě dělá. Momentálně Rusko vězní asi šest tisíc Ukrajinců, přičemž o některých nejsou žádné zprávy, kde jsou a co se s nimi děje.
Co se týká mého propuštění, 25. června letošního roku jsem normálně ráno ve věznici nastoupil do práce. Po obědě si pro mě přišla hlídka a řekli mi, že sami nevědí, proč mě mají přivést k náčelníkovi věznice. Ten se na mě podíval a řekl: „Víš, proč jsi tady?“ „Netuším,“ odpověděl jsem. „Pustíme tě. Vyřešíme nějaké formality a pak odsud vypadneš,“ zdůraznil.
Dali mi zpět moje věci, nějaké dokumenty a něco málo peněz. Pak po mně chtěli, ať jim podepíšu papír, že jsme četl rozhodnutí prezidenta o udělení milosti pro mě, ačkoliv mi žádné neukázali. Když jsem řekl, že bych ho rád viděl, náčelník mi řekl, aby mě takové žerty nemrzely. A abych byl rád, že jdu pryč, že by to také nemuselo jít tak rychle.
Podepsal jste?
Podepsal. Přišli dva muži v kuklách na obličeji, řekli, že jsou z FSB a mají za úkol mě dopravit k místu, kde dojde k výměně vězňů. A že když jim nebudu dělat problémy, nebudou je dělat oni mně. Zavázali mi oči a jeli jsme dodávkou asi šest hodin do Krasnojarsku. Tam mě nechali dva dny na samotce, jen s ručníkem a kartáčkem na zuby. Nikdo se mnou nemluvil, jen mi přinesli jídlo a odnesli nádobí. Říkal jsem si, jestli to není nějaká psychologická hra s cílem mě zlomit.
Osmadvacátého června ráno zase přišli ti dva z FSB a převezli mě na letiště v Krasnojarsku. Posadili mě do prázdného letadla předtím, než tam pustili ostatní pasažéry. Přiletěli jsme do Moskvy a musel jsem zůstat na místě, než všichni vystoupili. Zase mi zavázali oči a nastoupili jsme do autobusu. Tam jsem po sluchu poznal, že nejsem sám, že tam jsou další vězni.
Jeli jsme velmi dlouho, až nás posadili do vrtulníku. Už ani nevím, jak dlouho jsme letěli. Zmáhala mě únava a usnul jsem. Pak přistání, nástup do autobusu a po dvaceti minutách nás pustili. Když mi rozvázali oči, viděl jsem, že stojíme na bělorusko-ukrajinské hranici. Až v tu chvíli jsem uvěřil, že se opravdu dostanu na svobodu. Přišli naši a řekli, už je to v pořádku, jste doma. Zahlédl jsem, jak kolem nás na opačnou stranu šlo pět lidí. Prý to byli kolaboranti, kteří pomáhali Rusku.
Věděl jste ve věznici, co se děje na Ukrajině? Že Rusové zaútočili na Kyjev, zničili Mariupol, že pak ukrajinská armáda přešla do protiútoku?
Základní informace jsem měl. Na Krymu za mnou pouštěli dvakrát týdně moji ženu a advokáta, takže jsem se od nich dozvěděl, co se děje. A v některých celách měli televizi. Manželka mi řekla o vývoji na frontě, o masakru v Buči a o dalších událostech.
Na Sibiři jsem televizi na cele měl, ale samozřejmě ruské zpravodajské kanály. Takže člověk musel filtrovat tu propagandu a odtušit, jaká je asi skutečnost. Vysílají prakticky jen to, že se Rusku jejich takzvaná vojenská operace daří, že je na tom Ukrajina i Evropa ekonomicky špatně, a občas to proloží zprávou o tom, co řekl nebo jaké místo navštívil Putin. Někdy to je až komické. Například moderátorka uvede reportáž slovy, že ukrajinská obrana je na pokraji kolapsu a nemá čím střílet. V reportáži pak mluví zraněný ruský voják o tom, jak jejich pozice Ukrajinci neustále zasypávají granáty.
Domníváte se, že většina Rusů podporuje agresi proti Ukrajině, souhlasí s ní?
Lidé v Rusku si myslí ledacos, názory jsou různé. Jsou Rusové, kteří ji schvalují, kteří věří propagandě a jsou pod jejím vlivem. Ale je mnoho těch, kteří o tom nechtějí nic vědět a bojí se o válce mluvit. Jejich život se smrskl na práci, školu, domov, rodinu, příbuzné, známé a nic o politice nechtějí vidět a slyšet. Jako by měli na sobě jakousi helmu. Někteří opakují propagandistické klišé, že Ukrajinci jsou pod vlivem americké propagandy. Ale musím říct, že znám i Rusy, kteří s válkou nesouhlasí. I mezi vězni.
A potkal jste vězně, který vyslyšel výzvy, aby šel bojovat na Ukrajinu a aby mu tak prominuli trest?
Potkal, několik. Znal jsem jednoho, kterému granát utrhl nohu, ale na rozdíl od mnoha ostatních přežil. Než mě pustili, mluvil jsem s jedním Tuvincem (Tuvinci jsou sibiřský národ, ke kterému náleží například bývalý ministr obrany Sergej Šojgu – pozn. red.). Říkal jsem mu, ať neblázní. Ukrajinci bráni svoji zemi a bez lítosti ho zabijí. Chvíli mlčel a pak řekl, že půjde, protože si vydělá peníze. Jak to s ním dopadlo, nevím, protože mě pustili.
Video: Analytik Milan Mikulecký o severokorejských vojácích v Rusku
Vojenský analytik Milan Mikulecký o tom, k čemu severokorejští vojáci poslouží Putinovi na Ukrajině. | Video: Tým Spotlight