„Zůstává z toho jakési trauma, ale to člověk zjistí až později. Docela dlouho jsem nebyla schopna jezdit v narvaných tramvajích, protože jsem přestávala dýchat,“ popisuje bývalá studentská aktivistka Věra Krincvajová své vzpomínky na 17. listopad 1989. „Kdybyste v roce 1989 nebyla na ulici, nikdy bych nebyla v téhle pozici,“ říká ředitelka Díky, že můžem Bára Stárek.
Spotlight Aktuálně.cz – Věra Krincvajová a Bára Stárek. | Video: Tým Spotlight
„Spoustu dnů si nevyberete, ale 17. listopad je pro mě svátek, který trávím s lidmi, se kterými chci, a chci s nimi vzpomínat. Je pro mě vždycky strašně silné slyšet, co lidi prožívali na Národní třídě a co si z toho odnáší za traumata, která tam otevírají,“ popisuje Stárek, která v čele neziskové organizace Díky, že můžem pomáhá organizovat řadu akcí v rámci připomínky sametové revoluce i dění, které jí předcházelo.
„Dělíme život na předtím a potom,“ vzpomíná Krincvajová, která prý skrze události 17. listopadu pocítila to nejpozitivnější z lidí. „Nám pomáhali taxikáři a lidé, co nás běžně okrádali v hospodách, nám stávkujícím studentům vozili zdarma guláš. Všichni ti lidé k sobě byli strašně hodní,“ popisuje dnes už kreativní producentka, která svou účast na revolučním dění vnímá pouze jako, že „dělala svoji práci jako novinářka“.
Krincvajová a Stárek se shodují na tom, že mezi tehdejší generací mladých a tou dnešní, která si svátek připomíná skrze zkušenosti jiných, určitě není rozpor. Ani jedna z nich nemá ráda přirovnání mladší generace k takzvaným sněhovým vločkám. „Určitě jsme generace, která nějakým způsobem víc ‚trpí‘ nebo má větší úzkosti. Ale možná je to také o tom, že se to dřív tolik neřešilo,“ myslí si Bára Stárek, podle které si mladí dnes jsou určitě vědomi toho, komu za svobodu, které si mohou užívat, vděčí.
„Mladá generace si často uvědomuje, co vy jste dělali v práci a co vy jste prošlapávali. Možná se to snažíme ještě o trošku posunout, ale je strašně důležité říct, že bez té souhry to nejde,“ říká v rozhovoru se Světlanou Witowskou ředitelka Díky, že můžem ženě, která si z listopadových demonstrací odnesla nemálo modřin.
Krincvajová v rozhovoru také popisuje, jak se s další zmlácenou studentkou Klárou Pospíšilovou rozhodly se situací konfrontovat přímo předsedu tehdejší komunistické vlády Ladislava Adamce. „Ukázaly jsme mu modřiny a on nám chtěl dát číslo na svůj červený telefon, kdyby nás někdo popotahoval nebo zavřel, ať okamžitě zavoláme. Řekly jsme: Tak to jste nás vůbec nepochopil, byly jsme tady zbytečně, leda bychom to číslo rozdaly všem studentům. Myslím, že až v tu chvíli mu to došlo,“ vzpomíná producentka.
