Cillian Murhpy ve filmu o Magdaleniných prádelnách (zdroj: ČT24)
Jet načerno nebo být příliš hezká – i to stačilo jako důvod, proč by dívka měla být převychována v Magdaleniných prádelnách. Zařízením provozovaným jeptiškami prošla třeba i zpěvačka Sinéad O’Connorová. Trvalo desítky let, než skandál vynesl na povrch klášterní praktiky spojené s dřinou a ponižováním. V době, kdy se možná daly tušit, ale ještě se o nich nahlas nemluvilo, se odehrává nový film Takové maličkosti s Cillianem Murphym v hlavní roli.
Drama belgického režiséra Tima Mielantse (v belgicko-irsko-americké koprodukci) je adaptací knihy irské spisovatelky Claire Keeganové. Knižní Takové maličkosti mají v originále necelých sto dvacet stran. Přesto stačily na vystižení těžkého tématu. Je „něžným příběhem o naději a tichém hrdinství, oslavou soucitu i přísným pokáráním hříchů páchaných ve jménu náboženství“, soudila o novele porota Bookerovy ceny.
Vědí to všichni, ale zároveň nikdo
Keeganová nepojmenovává věci přímo – stejně jako se nepojmenovávaly v silně katolické irské společnosti. To si s odstupem uvědomil i irský rodák Cillian Murphy. „Mně v té době (kdy se film odehrává) bylo asi devět let. Takže jsem o tom nic nevěděl, ani o tom politickém rozměru. Postupně, jak jste starší, tak se o tom začnete bavit s rodiči a prarodiči a zjistíte, že o tom vlastně věděli úplně všichni, a zároveň nikdo,“ uvedl při uvedení snímku.
Obchodníka s topivem Billa Furlonga, jehož Murphy hraje, postupně zviklají prostě „takové maličkosti“. Je advent, polovina osmdesátých let, Irsko je skličované recesí, fronty na podporu rostou a otec pěti dcer je odhodlaný tvrdě pracovat se sklopenou hlavou, aby své rodině zajistil v nejisté době a omezených možnostech dobrý život.
Z filmu Takové maličkosti
V předvánočním čase má plno práce, protože všichni se chtějí na svátky zásobit uhlím a dřevem. S nákladem jede i do místního kláštera, kde se stane svědkem nekřesťanského jednání s dívkami, které pracují v klášterní prádelně. Tuší, že to není správné, jenže jeptišky mají v komunitě v mnohých věcech autoritu.
Keeganová vycházela ze skutečných událostí, jejichž rozsah poodkryly hroby na klášterním pozemku v dublinské čtvrti Drumcondra. Sestry musely parcelu z finančních důvodů prodat. Následně developer – s povolením od řádu – exhumoval 133 těl, jenže existovalo pouze 75 úmrtních listů. Poté byla objevena těla ještě dalších dvaadvaceti žen.
Deset tisíc dívek a žen
Klášter provozoval azylový dům, který nesl jméno Máří Magdaleny, považované za napravenou hříšnici a patronku prostitutek, kajícnic a svedených žen. Známa jsou tato zařízení především jako Magdaleniny prádelny, podle činnosti, kterou tu jeptišky pro obživu provozovaly.
Od roku 1922, kdy vznikl Irský svobodný stát, do roku 1996, kdy byla zavřena poslední prádelna, jimi prošlo na deset tisíc „morálně pokleslých“ dívek a žen. Polovina z nich byla mladší třiadvaceti let a více než čtyři tisíce z nich strávily za klášterními zdmi přes rok, část z nich tak žila léta. Některé byly do prádelen poslány opakovaně.
Z filmu Takové maličkosti
Do Magdaleniny prádelny se mimo jiné – za krádeže v obchodech a záškoláctví – dostala jako teenagerka také irská hudebnice Sinéad O’Connorová. Hovořila otevřeně o zneužívání, jemuž tam byla vystavena, a netajila se svým postojem ke katolické církvi. Vyvolala skandál, když v roce 1992 v živém televizním vysílání roztrhala portrét tehdejšího papeže Jana Pavla II. na protest proti ututlávání pedofilních afér irských kněží.
Před smrtí loni v červenci stihla O’Connorová složit a natočit, ale ne zveřejnit o Magdaleniných prádelnách píseň. Skladba nakonec zazněla v seriálu BBC One The Woman In The Wall, který se vrací k praktikám v tomto zařízení.
Z nařízení úřadů, ale i dobrovolně
V roce 2011 vyzvalo OSN irskou vládu, aby zahájila vyšetřování, ta zřídila meziresortní výbor, který mluvil jak s ženami, tak s řeholními kongregacemi. Zpráva komise – opřená o data osmi z deseti prádelen – byla publikovaná v únoru 2013.
Mimo jiné podotýká, že Magdaléniny prádelny se historicky neomezovaly pouze na Irsko ani nebyly zřízeny či provozovány výhradně katolíky. Jejich nejvzdálenější historie v Evropě sahá až do středověku, nicméně první zařízení, které by tak šlo označit, bylo založeno v Anglii v druhé polovině osmnáctého století, nedlouho poté vzniklo podobné i v Irsku.
Účel těchto zařízení se časem proměňoval, vnímány byly jako nápravné zařízení i místa azylu, nejen pro ženy s cejchem prostitutky či svobodné matky. Nebylo výjimečné, že pobyt v nich byl i dobrovolný.
Irský premiér Enda Kenny na základě zprávy meziresortní komise v roce 2013 uvedl, že devatenáct procent žen vstoupilo do Magdaleniných prádelen z vlastní vůle. Deset procent tam bylo posláno svými rodinami, přes dva tisíce „problémových“ žen se na převýchovu dostalo z nařízení úřadů.
„Jako společnost jsme vás po mnoho let zklamávali. Zapomněli jsme na vás, a pokud jsme na vás mysleli, tak to bylo jen v duchu stereotypů, které neodrážely skutečnost a urážely vás,“ uvedl Kenny v oficiální omluvě. Tu některé bývalé chovankyně odmítly a požadovaly od státu i řeholních řádů upřímnější vyjádření. Irská vláda také rozhodla o odškodnění pro poškozené.
Dřina, hlad a bití
Z prostituce se v Magdaleniných prádelnách „napravovalo“ ve skutečnosti málo žen. Většina tam skončila za drobné přestupky typu krádeže nebo potulky, dočasně tu „domov“ našly i dívky z rozvrácených rodin. Jsou doloženy i případy, kdy stačila pouhá banalita, jako je nezaplacení jízdenky na vlak.
Několik dívek vychovaných v sirotčincích jeptišky do prádelen zavřely s odůvodněním, že jsou příliš hezké, a tudíž „ohrožené hříchem“. Pokud vězenkyně utekly, policie je mohla zatknout, aniž by potřebovala soudní příkaz.
„Bylo to tam horší, než jak to vidíte,“ reagovala v roce 2003 pro The Guardian na film o Magdaleniných prádelnách Mary-Jo McDonaghová – jedna z žen, která za klášterními zdmi nuceně strávila pět let. K jeptiškám ji odvedl kněz s vysvětlením, že „udělala ostudu své rodině“ poté, co ji obtěžoval soused. Nakonec se jí podařilo utéct do Anglie, když byla přidělena jako služka k příbuzné jedné z jeptišek.
Dívky a ženy v prádelnách pracovaly manuálně bez nároku na mzdu. Samy vězenkyně mluvily o otrocké práci. Součástí převýchovy bylo ostříhání vlasů, odpírání jídla, bití, změna jména.
Účetní kniha z Magdaleniny prádelny
Aby film platil i pro Taliban
„Metodiku, kterou použili, sdílejí mučitelé po celém světě. Vězňům vezmete sebeúctu, odepřete jim vzdělání, znemožníte jim přístup do vnějšího světa, znemožníte jim vzájemnou komunikaci, nedovolíte jim navázat přátelství a seberete jim identitu a dáte jim nová jména. Jde o to lidi zlomit,“ popsala autorka knihy o Magdaleniných prádelnách Frances Finneganová.
Osud McDonaghové a příběhy dalších žen posloužily režisérovi Peteru Mullanovi k natočení dramatu v českých kinech uváděném pod názvem Padlé ženy. Na benátském festivalu obdržel Zlatého lva pro nejlepší film. „Nechtěl jsem natočit film proti katolické církvi nebo o Irsku,“ řekl před promítáním svého díla Mullan. „Chtěl jsem, aby měl univerzální dopad – aby platil i pro Blízký východ, pro Taliban. Tento systém trestů, represí, vymývání mozků nepoužívali jen katolíci.“ Podle filmaře „církev zapomněla, co to je soucit“.
Už koncem devadesátých let odvysílal veřejnoprávní Channel 4 dokument Sex in a Cold Climate, který výpovědi bývalých chovankyň vynesl z klášterní izolace na veřejnost.
Děláme, co můžeme, řekla sestra Theresa
I když, jak zmínil i Cillian Murphy, nebylo to tak, že by se o dívkách v Magdalenině prádelně nevědělo. List The Irish Times cituje například z článku, který v roce 1968 vyšel v novinách o prádelně High Park v Dublinu. V tomtéž klášteře, kde v roce 1993 odkrytí hrobů začalo odhalovat i pravdu o klášterních prádelnách.
Dobová novinová zpráva mluví o ženách, které v klášteře nacházejí útočiště. „Dívky, které sem přijíždějí z venkova, nemají peníze a nemají kam jít. Najdou je, jak se potulují po okolí, a odkáží je na nás. (…) Jiné přicházejí s pomocí sociálních pracovníků,“ vysvětlovala redaktorovi sestra Theresa.
Líčila, že dívky jsou sotva gramotné, často bez rodiny a že jeptišky „prostě dělají, co můžou“ a „výsledky jsou dobré, ale není to snadné“. Padla i slova o provozu – dívky neplatí nic za své živobytí, a naopak od jeptišek nedostávají plat, pouze kapesné a cigarety. „Většinu práce vykonávají dívky, které tam jsou již delší dobu; ty se pravděpodobně nepodaří dostatečně napravit, aby mohly domov opustit,“ povzdechne si sestra Theresa.
Památník žen z Magdaleniny prádelny v Dublinu
Církev reaguje různě
Zástupci církve se ke skandálu Magdaleniných prádelen staví různě. Klášterní kongregace, které se podílely na provozu Magdaleniných prádelen, odmítly přispět do státního fondu na odškodnění žen z těchto zařízení, informovaly před dvěma lety The Irish Times.
Nicméně omluva za chování církve, kterou pronesl papež František, když v roce 2018 poprvé navštívil Irsko, lze vztáhnout i na tato zařízení. „Žádáme o odpuštění za všechna zneužívání, která se stala v různých institucích, vedených mužskými i ženskými řády,“ řekl.
Film Takové maličkosti měl premiéru letos na Berlinale, od listopadu ho promítají americká kina. Tuzemské publikum se zatím bude muset spokojit s knižní předlohou. Dá se předpokládat, že ne na dlouho. Lákadlem pro diváky, tedy i pro distributory, by mohl být Cillian Murphy v hlavní roli.
