Mnoho lidí z každoroční dušičkové cesty na hřbitov mrazí. Přitom to mnohdy neznamená, že na své blízké zemřelé nevzpomínají nebo je nemají rádi. Často jen chtějí zůstat věrní svým pocitům, ale jsou rozpolcení mezi svým smutkem a společenským tlakem. Je v pořádku zůstat na Dušičky doma? A jaké alternativní způsoby vzpomínání volí lidé, kterým tradiční rituály z různých důvodů nevyhovují?
Pokaždé když přijede sedmadvacetiletý Jakub Doubek z Brna do rodné Bratislavy, jde na hrob k dědovi, který zemřel před několika lety. Zapálí svíčku, chvíli v tichu rozjímá, vzpomíná na jejich společný čas. Na Dušičky ale na hřbitov nepůjde.
„Je neadekvátní, že ze vzpomínky na blízké lidi, kteří umřeli, najedou děláme povinnost. Abychom splnili očekávání společnosti, musíme zrovna na Dušičky uklidit hrob, zapálit svíčky, donést nové kytky na přeplněný hřbitov. Přijde mi to strašně performativní, rutinní a málo spirituální,“ vysvětluje.
Rodiče jeho postoj přijímají, i když sami na hřbitov v tento den jezdí. S babičkou je to však těžší. „Je z toho zklamaná, ale snažím se to s ní neotvírat, protože chápu, že i ona potřebuje naplnit své potřeby,“ říká Doubek.
Společenský tlak však v některých případech může výrazně narušit vztahy a ovlivnit nejen přístup k Dušičkám, ale i ke smrti. Podle předsedkyně Asociace poradců pro pozůstalé Dagmar Šléglové tomu lze předejít, pokud se lidé ve své různorodosti respektují. A to nejen dospělí navzájem, ale i ve vztahu k dětem.
„Je třeba s dětmi komunikovat a dávat si pozor, abychom je nezahltili svým zármutkem. I ony mohou truchlit a my bychom je neměli retraumatizovat. Proto jim můžeme spíš říct, že se na hřbitov chystáme, vysvětlit proč a nabídnout možnost se přidat, ale také umožnit bez výčitek nabídku odmítnout,“ doporučuje.
I v případě dospělých je podle Šléglové důležité umět říct ne, pokud by člověka návštěva hřbitova trápila. Dodává však, že tradiční rituály na Dušičky mohou dávat smysl i v případě, že k nim člověk má neutrální postoj – třeba pokud se rozhodne doprovodit blízké, pro které je tento zvyk důležitý.
Návštěva přeplněného hřbitova na Dušičky ale může být zraňující či absolutně nerelevantní pro pozůstalé, kteří zažili ztrátu v posledních letech. „Mnozí mají urnu v počátečních fázích truchlení doma a nepotřebují jít na hřbitov. Jiné by mohla dušičková atmosféra v tomto citlivém období ještě více rozrušit,“ říká. Do cesty na hřbitov se také může postavit vidina setkání s „problematickými“ členy rodiny nebo obava z necitlivých komentářů okolí třeba k úpravě hrobu.
Ustát tlak okolí
Dušičky si v Česku nějakým způsobem připomíná 80 až 90 procent internetové populace ve věku 15 až 59 let. Jak zjistilo šetření agentury STEM/MARK v roce 2019, na hřbitov nejde zhruba 20 procent z nich, i když na své blízké v ten den zavzpomínají.
Ať už se jedná o jakýkoliv důvod, oslovení odborníci se shodují, že nejít na hřbitov je v pořádku. „Je O. K. dělat to, co truchlící potřebuje, a řídit se tím, jak se cítí. Sice se může ocitnout pod tlakem komunity, ale pokud to ustojí, může se paradoxně cítit psychicky silnější,“ říká psycholožka a poradkyně pro pozůstalé Naděžda Špatenková.
Návštěva hřbitova není podle ní nutností ani povinností. „Je to možnost, výzva, příležitost – a záleží na každém, jak s ní naloží. Nicméně Dušičky v naší kultuře představují určitý rituál,“ říká.
Podle sociální antropoložky Ireny Kašparové, která se věnuje mimo jiné rituálům, truchlení ve skupině podporuje solidaritu. „Může to být solidarita rodinná nebo i pocit, že nejsem sám, kdo zažil ztrátu. Posiluje to solidaritu také s tím, kdo odešel – uvědomění si, jak moc byl součástí mé každodennosti, mého já a jak si v sobě nesu kus z něj. Je to bolestné, těžké, ale zároveň běžné a přirozené. Rituály nám tato fakta pomáhají zpracovat,“ vysvětluje.
Aby se pak nějaká aktivita stala rituálem, je podle antropoložky Kašparové důležité si na ni vyhradit čas a udělat ji vědomě. „Nikoliv náhodně a jakoby mimochodem. Pak i tichá vzpomínka o samotě, například při procházce v lese nebo doma u svíčky, je rituálem,“ přibližuje.
Dodržování a podoba rituálů včetně návštěvy hřbitova se přitom odvíjí od toho, co si myslíme o dění po smrti. Zatímco u nevěřícího člověka bude důraz spíše na truchlení a vyrovnávání se s absencí blízké osoby, pro věřícího je důležité také dlouhodobé uctívání mrtvého, ke kterému skrze modlitby promlouvá nebo mu pomáhá do ráje.
Podle farářky Církve československé husitské Sandry Silné je opouštění tradičních forem vzpomínání přirozené. „Rituály se mohou měnit, to je v pořádku – jsou tu pro lidi, ne naopak. Ježíš říkal: Zbořte chrám a za tři dny jej postavím. Myslel chrám srdce. Poukazoval na nacházení vnitřního smyslu, srdce naplněné láskou, upřímností a porozuměním. Proto cokoliv činíme pro druhé s láskou, i když je to nekonvenční, je v pořádku. A pomáháme tím i sobě,“ říká.
Mexické pojetí smrti
A zatímco česká společnost se čím dál víc vzdaluje křesťanské církvi i s ní spojeným rituálům, potřeba prožívání spirituality a duchovna zůstává. Je však více individuální. Mnoho lidí tak hledá nejen alternativní víru, ale i nové způsoby, jak truchlit a prožívat zármutek.
Naděžda Špatenková doporučuje třeba napsat osobní dopis, který pak lze spálit, rozpustit ve vodě nebo použít neviditelný inkoust. „Papír snese všechno,“ říká psycholožka a certifikovaná arteterapeutka. „Ráda používám lodičky – plovoucí svíčky, nebo skládám barevné lodičky jako ve škole, na které se dá napsat vzkaz zemřelému. Hezké je také skládání větrníků, které se zapíchnou před dům, a když foukne vítr, je to skoro jako vzkaz od zemřelého. Hodně populární je také třeba kreslení na kamínky, které pak můžeme odnést na místa, kam zemřelý rád chodil,“ vyjmenovává.
S plánováním piety pomohla i Kristýně Bordeové, která před několika lety nečekaně přišla o maminku a chtěla pojmout vzpomínku na ni netradičně. „Když ji dávali do země, věděla jsem, že to není místo, kde se my dvě budeme setkávat. Cítila jsem obrovský vztek a odpor jít na hřbitov proto, že se to ode mě očekává, a nechtěla jsem tam,“ vzpomíná. První Dušičky strávila doma u květin, svíček a fotografie. A necelý rok poté zemřela matka její ženy.
K oslavě svátku mrtvých inspirované Mexikem dospěly v následujícím roce. „Pojetí smrti v našich končinách vnímám jako něco, o čem se raději nemluví, tabuizované a temné. Přes všechnu tu nepopsatelnou bolest jsem se s tímto postojem nemohla smířit. Mexické pojetí smrti mi přináší jinou optiku. Že přes tu obrovskou bolest mohu žít plný a barevný život, což neznamená, že nepřichází smutek a stesk,“ vysvětluje.
Naděžda Špatenková tak ženám pomohla naplánovat třídenní oslavu „se vším respektem jak ke světu živých, tak mrtvých“. Dbala především na vytvoření podmínek pro bezpečné prožívání: ohraničit prostor i trvání vzpomínkového rituálu.
„Oslava probíhala pouze v kuchyni. V okně jsme vytvořily oltář s fotkami, květinami, bílými svíčkami, věcmi, které měly mamky rády. Celkově byla výzdoba v místnosti barevná, podzimní. Navařily jsme jejich oblíbená jídla. První večer jsme u oltáře dlouze vzpomínaly a povídaly si o tom, jaké byly. Druhý jsme se dívaly na film Coco. A třetí den jsme udělaly oheň a veškerou výzdobu a květiny spálily. Byl to silný emocionální zážitek,“ vzpomíná Bordeová.
Nakonec se ženy shodly, že příště udělají oslavu o den kratší, a přiznávají, že velkolepá událost možná přišla příliš brzy po ztrátě. U nové tradice ale chtějí zůstat a předat ji svému nedávno narozenému synovi. A třeba ho vezmou někdy i na hřbitov. „Nyní na hřbitov občas zajdu, přinést čerstvou květinu a zapálit svíčku. Vím, že je to pro babičku hodně důležité, a možná to nyní vnímám i jako místo, kde tu květinu mohu nechat,“ říká Bordeová.
Článek vznikl za podpory Asociace poradců pro pozůstalé.
