Případ z dětské psychiatrie v Liberci, kde skupina dívek plánovala vraždy, otřásl veřejností a nasvítil problém ústavní péče. V rozhovoru pro Aktuálně.cz problematiku popisuje Štěpán Jílka, právník a odborník na oblast péče o ohrožené děti, který od konce března zastává funkci zmocněnce pro ústavní a ochrannou výchovu.
Před několika týdny se psalo o případu z psychiatrického oddělení dětské nemocnice v Liberci. Šest dívek tam plánovalo zavraždit zdravotní sestry a pacienty. Tomu se naštěstí podařilo zabránit a nikomu se nic nestalo. Nicméně otevřelo to otázky o stavu ústavní péče u nás, neboť na oddělení byly pohromadě děti s velice různícími se problémy, například z diagnostických ústavů nebo s vážnými poruchami příjmu potravy.
-
Na konci března byl jmenován zmocněncem pro oblast ústavní a ochranné výchovy v postavení školského ombudsmana.
-
Působil jako odborník na ústavní a ochrannou péči o ohrožené děti v Kanceláři veřejného ochránce práv v Brně.
-
Zaměřuje se na terénní práci – pravidelně navštěvuje zařízení a služby, které pracují s dětmi v institucionální péči.
- Je to právník, ale v minulosti se nechal také zaměstnat jako vychovatel v dětském domově, aby pronikl do problematiky skrze přímou zkušenost.
Ministerstvo školství označilo jako jednu ze svých priorit věnovat větší pozornost systému ústavní a ochranné péče u nás. Z toho důvodu také zřídilo pozici zmocněnce pro tuto oblast, kterou zastáváte od konce letošního března. Lze v případu z Liberce spatřovat nějaké zobecnitelné rysy, které najdeme napříč českým systémem ústavní péče?
Ten případ je ojedinělý závažností toho, co tam reálně hrozilo. Ovšem poukazuje na určitou neschopnost systému péče o ohrožené děti u nás. Ten je na ně a jejich nepříznivé situace nepřipravený a stát jako takový jim často má jen máloco nabídnout.
Je tu značný resortismus, což je dáno i historicky. Obrovské resorty školství, zdravotnictví a sociálních věcí si mezi sebou dělí úseky péče o děti v těžkých situacích a snaží se jim pomoct v problémech. Bohužel se to ale neděje způsobem, který je komplexní a provázaný. Přemýšlíme v izolovaných škatulkách.
Zdravotnictví se stará především o akutní péči, když to zdravotní stav dítěte potřebuje. Představíme si typicky hospitalizaci anebo ambulantní zákroky. Školství se zase stará o vzdělávání a výchovu. Rezort sociálních věcí by měl hodně pracovat s rodinou na prevenci a snížení rizika vzniku problémů. Ten by zároveň měl pracovat na určitém provázení, dá se říct.
Provázení celé rodiny?
Určitě. Rozhodně bychom neměli zůstat u praxe, ke které má náš systém obecně sklony, tedy že vytrhneme dítě, staráme se jen o ně a rodinu necháváme být někde bokem. Situace dítěte je totiž do jisté míry vyústěním situace v rodině. Na to se často zapomíná. My pořád řešíme, jak „spravit“ to dítě, ale i když se nám podaří mu pomoct, tak je často vracíme do prostředí, které je nefunkční a ty problémy původně způsobilo. To se pak může znovu opakovat.
Jak si tohle představit konkrétně?
Typickým příkladem je špatná socio-ekonomická situace rodiny. Když rodina neustále řeší, jestli bude mít příští měsíc kde bydlet a zda bude mít co jíst, pak se to samozřejmě projeví i na dítěti. Ono třeba chodí do školy, ale není ve stavu, kdy by se mohlo zapojovat do výuky. Doma nemá prostor na to, aby se připravilo, často ani aby se pořádně vyspalo. Rodiče, kteří řeší existenční zabezpečení, na to také nemají kapacitu.
Ve školství je to pak mnohdy pojímané tak, že problém je v dítěti. Je mu vyčítáno, že nenosí domácí úkoly, usíná v hodinách a podobně. To také nedodá příliš motivace a vede to pak k záškoláctví, na což se nabalují další problémy.
Dítě tráví hodně času venku, chytne se závadové party, začne páchat drobnou kriminalitu, požívat návykové látky a už tu máme něco, čemu říkáme výchovné problémy. A to nakonec může vyústit i tak, že dítě je odebráno z rodiny do ústavní péče. Na začátku problému ale může být jen krize v rodině, které se nepomohlo. Když to řeknu jednoduše, tak se snažíme „spravovat“ jen to dítě, ale nepracujeme s prvotní příčinou.
Jak by to tedy podle vás mělo fungovat?
Máme nedostatek sociálně aktivizačních služeb a podpory pro rodiny. Ty nám mohou úplně v základu dát alespoň nějakou indikaci toho, že daná rodina se nenachází v dobré situaci. Jde tady hlavně o práci v terénu. My tady rodinám můžeme nabízet různé možnosti, ale zároveň je pořád někam taháme. Měli bychom naopak snižovat prahy a rodinu podporovat přímo.
Když si začnete rodiče zvát někam mimo, protože mají podle vás problémy, tak je to většinou odsouzené k neúspěchu hned od začátku. Současně i v situaci, kdy je dítě umístěno do ústavní péče, má zařízení velmi omezené možnosti, jak s rodinou pracovat. Sociální pracovníci jsou zavaleni administrativou. Na práci s rodinou nemají kapacitu, o terénní práci se vůbec nemůžeme bavit. S kolegy hledáme cesty, jak to změnit.
V České republice máme v současnosti zhruba 6500 dětí v ústavní péči. Co vnímáte jako nejpalčivější problém?
Já si právě myslím, že velká část z nich by v ústavu ani nemusela být, neboť jejich situace má často sociální důvody a je vyústěním neřešené zátěže rodiny. My ty děti pak vytrháváme z jejich prostředí, což mnohdy vnímají jako trest. Je to blbé si to takhle upřímně říct, ale my to dítě často trestáme za něco, k čemu přišlo jako slepý k houslím.
Snažíme se je pak vychovávat tak, aby to působilo co nejběžněji, ale máme zde velké rezervy. Navíc reálně existují děti, které rezidenční péči potřebují z důvodů například závažných poruch chování. Pro ty ale horko těžko hledáme místa, protože systém máme zacpaný dětmi, které tam vůbec být nemusí. Starším dospívajícím také pobyt v ústavní péči může bránit v tom, aby se profesně vyvíjeli a pracovali.
Jak to myslíte?
Například dítě po dokončení základního vzdělávání nemusí chtít už dál chodit do školy a chce místo toho pracovat. Jsou i případy, kdy máte starší nezletilé, kteří jsou ve vztahu a třeba i čekají vlastní dítě. I to se stává. A teď máte třeba kluky, kteří se k tomu staví zodpovědně a chtějí vydělávat a zajistit ženu a budoucí rodinu.
Bohužel, aby mohli pracovat, tak jsou nuceni utíkat z těch zařízení a pracovat na černo. Takže jsou na útěku a zařízení má zase povinnost je nahlásit na policii, která je následně nahání a vozí zpátky do ústavu.
My takovým mladým lidem vlastně zamezujeme v dosahování bohulibých cílů, které si sami stanovili. Tady bychom je měli naopak podporovat a umět jim i poradit, aby byli krytí z pracovněprávního hlediska. Ne je fakticky nutit se schovávat a pracovat nelegálně. Takovou skupinu dětí tady kupříkladu máme a ty podle mě v zařízeních vůbec být nemusí. Tohle bude jedna z prvních věcí, na které se s kolegy plánujeme zaměřit.
To mi musíte vysvětlit. Jak to, že nemohou pracovat normálně bez utíkání?
Nad nimi je stále rozsudek o nařízení ústavní výchovy, takže mají povinnost být v tom zařízení. A pokud se to neřeší dlouhodobou propustkou anebo povolením pobytu mimo zařízení, tak to dítě nemá jinou možnost než utíkat. Najdete i případy, kdy by si takový člověk mohl najít třeba řemeslnou práci, která by byla i lépe placená, ale často sáhne po prvním, co najde, aby nebyl tak snadno dohledatelný. To jsou typicky výkopové práce někde na černo.
Pokud dítě není zletilé, není nikdo, kdo by se o ně postaral, a do rodiny je vrátit nemůžeme, neboť je tam riziko, že by je zneužívali, brali mu peníze a podobně, pak ústavní péči nemůžeme jen tak zrušit. My je vždycky musíme někam svěřit. Tím nám tady vzniká mezera. Umím si představit, že bychom tu měli jakési domovy napůl cesty anebo azylové domy specializované na tuhle skupinu dětí, které jsou již do velké míry samostatné a potřebují spíš pomoc ve formě sociální služby, poradenství anebo asistence v hledání bydlení, aby měly stabilní zázemí.
Cílem je, aby se tyto děti staly součástí běžné společnosti, našly si uplatnění, pracovaly a platily daně. Tím, že je držíme v ústavní výchově, uměle, řekl bych, tak jim v tom paradoxně bráníme.
