Alena Pechová se narodila dva roky po druhé světové válce. To, že její rodiče byli válečnými hrdiny, jí začalo docházet až mnohem později. Doma se o tom příliš nemluvilo. Dnes se probírá desítkami vyznamenání, medailí, řadou dokumentů a fotografií, spolu s vnukem je třídí a skládá do působivého příběhu.
„Je to spousta vyznamenání a medailí obou rodičů, ať už autentických válečných, nebo pak pamětních. Třeba vyznamenání z Afriky nebo od krále Jiřího VI.,“ ukazuje Pechová.
V dubnu 1939 její matka Hana pocházející z bohaté pražské židovské rodiny Kleinových opustila na přání otce Československo. Odjížděla sama, nebylo jí ještě ani osmnáct let. Lodí se dostala do Palestiny, kde strávila měsíc v internačním táboře. V roce 1942 vstoupila do pomocného ženského sboru při pozemní armádě ATS a byla odvelena do Egypta.
„Celý ten ženský sbor tam montoval auta, která potom odjížděla k bojům, například o Tobruk. Pak maminka dělala tlumočnici, protože ovládala několik jazyků – angličtinu, němčinu, francouzštinu – a naučila se i arabsky. Dělala také kurýra a podobné věci, už ale nebyla jen základní vojenskou pracovnicí,“ říká a ukazuje fotografie maminky se spolubojovnicemi v Africe.
První setkání v Egyptě
Také Alenin otec – Miroslav Filipovič – se rozhodl bojovat v zahraniční armádě. Spolu s bratrem se vydal z rodného Hodonína přes Slovensko do Polska, kde byl zajat sovětskou armádou. Po dohodě byli českoslovenští dobrovolníci přesunuti do Palestiny. Byl přijat k československé zahraniční armádě, převelen do Afriky a poté do Anglie, nakonec bojoval u Dunkerku. S Hanou se potkali v Egyptě.
„Potom tatínka zase převeleli někam jinam. Znovu se potkali až v Praze. Tatínek se vrátil v roce 1945 a maminka až v roce 1946,“ ukazuje repatriační knížky obou rodičů. Haně a Miroslavu Filipovičovým se dcera Alena narodila v roce 1947.
Když se matka Pechové vrátila do vlasti, zjistila, že z její velké rodiny přežila jen matka se dvěma nevlastními bratry a druhým manželem, kteří stačili včas emigrovat do Ameriky. Prarodiče, otec i další příbuzní zahynuli v koncentračních táborech. „Když jsme potom chodili se školou na válečné filmy, měla jsem z toho vždycky horečku. Nemůžu se na válečné filmy dívat,“ říká Pechová.
Čistky v padesátých letech
Na začátku padesátých let bydlela rodina ještě v Praze, v malém bytě v domě, který před válkou patřil prarodičům Aleny Pechové. Rodiče se však jako bývalí vojáci československé zahraniční a britské armády ocitli v ohrožení.
„Když tatínkovy kamarády začali zavírat, jejich anglické manželky dávali do blázince a děti do dětských domovů, maminka rázně zakročila. Prakticky během necelého měsíce jsme se trojitou výměnou bytu ocitli v Hodoníně,“ vysvětluje.
Matka šla v rámci akce „Ženy k dělnickým profesím“ pracovat k soustruhu, tatínek nastoupil do elektrárny. „Maminka si pak poranila oko, už tu práci nemohla vykonávat, tak šla také do elektrárny do skladu, potom dělala plánovačku,“ říká pamětnice.
Odposlechy, sledování a cenzura dopisů
Hanu Filipovičovou pustili do Ameriky za matkou až dvacet let po válce. „To mi bylo osmnáct. Hrozné výslechy, chtěli podepsat spolupráci. Nakonec ji pustili, ale potom už ji znovu nepustili,“ říká. Doma prý měli odposlouchávaný telefon a chodily jim cenzurované dopisy. „Pod námi bydleli sousedi, ti tam byli vyloženě nasazení, protože s elektrárnou neměli nic společného,“ poznamenává. O emigraci krátce uvažovali v srpnu 1968, když byli na dovolené v Maďarsku. Nakonec se ale rozhodli vrátit.
Alena Pechová vystudovala chemickou průmyslovou školu, začala pracovat v Rudných dolech Jeseník jako laborantka a po několika letech se vrátila do Hodonína za rodiči.
„Jsem hrdá a jsem ráda, že mohu předávat dál informace o tom, co tehdy bylo, co se dělo. Zdaleka ale nevím všechno, protože celá léta se o tom nemluvilo. Na spoustu věcí jsem se potom zapomněla zeptat, nebo jsem neměla na to se zeptat,“ uzavírá vyprávění.









