Vzpomínky na válku se mu vracejí dodnes. Dvaadevadesátiletý Arnošt Hammer vypráví o životě v okupovaném Znojmě, o hladu, bombardování i o tom, jak válka zasáhla do každodenního života obyčejných lidí.
Arnošt Hammer se narodil v roce 1933 ve Znojmě do česko-německého smíšeného manželství. Tatínek byl Němec, ale ještě před druhou světovou válkou tragicky zahynul – Arnoštovi byly tehdy dva roky. Spolu s maminkou a bratrem pak žil u prarodičů.
„Protože otec byl Němec, vychovávali mě v němčině. Ale abych se trochu přizpůsobil česky mluvícím lidem, pokoušel jsem se německá slova počešťovat. Třeba náušnice se německy řeknou Ohrringe a já říkal oringičky, aby to bylo trochu česky,“ směje se Arnošt Hammer.
Vítání Hitlera a bombardování Znojma
Ve Znojmě byla běžná dvojjazyčnost, během druhé světové války ale převládala němčina. „Za války jsem od Čechů neslyšel češtinu. Všichni mluvili perfektně německy, i děti,“ říká pamětník. Podle něj to bylo i proto, že lidé chtěli žít lépe a Adolf Hitler jim to sliboval. „Každý se chtěl mít dobře. Hrdinů bylo málo. Hitler slíbil práci a do jisté míry to splnil,“ říká. „Zavedl přídavky na děti, které jinde na světě neexistovaly. I sociálně slabé rodiny mohly jet na dovolenou. Tak si ty lidi získal,“ vysvětluje.
„Podívejte se na ty zvednuté pravice. Celé Dolní (dnes Masarykovo) náměstí. A tady vidíte českou vlajku,“ ukazuje pamětník fotografii ze Znojma, na níž místní obyvatelé vítají Adolfa Hitlera.
Na konci války bylo Znojmo bombardováno spojeneckými vojsky. Největší nálet zažili obyvatelé 20. dubna 1945, v den Hitlerových narozenin. „Byl to kobercový nálet. Rozbilo to celé Znojmo až k nádraží,“ popisuje Hammer. „Dokonce jsem dostal pásku s písmenem M – Melder, hlásič. Hlásili jsme, kam dopadly bomby, a lidem jsme říkali, kde je sklep,“ dodává.
„Žádné kolchozy, žádné farmy, ale rodinné statky,“ ukazuje pamětník další fotografii se sloganem z doby okupace. „Lidé si tehdy navzájem pomáhali. Dokonce mám obavy, že kdyby se něco podobného stalo dnes, lidi by se kvůli kousku chleba zabili,“ poznamenává dvaadevadesátiletý pamětník.
„V Brně ani v Praze to tak nebylo, ale ve Znojmě existovalo mnoho rodin, kde polovina mužů sloužila v německé armádě a polovina ne,“ vysvětluje. „Ti, kteří chodili do české školy a hlásili se jako Češi, narukovat nemuseli. Ve stejné rodině ale ti, kteří chodili do německé školy, museli nastoupit do německé armády.“
Špekáčky bez chleba
„Když se mě v deseti letech ptali, jaké mám přání po skončení války, víte, o čem jsem snil? Aby mi maminka koupila věnec špekáčků. Sedl bych si ke kostelu svatého Mikuláše a bez chleba bych je všechny snědl,“ vzpomíná na válečné roky, kdy byl hlad na denním pořádku.
Česky se Arnošt Hammer naučil dobře až po válce. Protože maminka byla Češka a otec nežil, mohli ve Znojmě zůstat – na rozdíl od mnoha německých rodin, které byly odsunuty do Rakouska. I během totality pravidelně chodil do kostela. „To mě drželo. Dá se říct, že jediná skutečná sociální myšlenka je ta křesťanská,“ míní.












