Krutost, smrt, ale také láska. Spisovatelka Petra Klabouchová ve své nové knize vypráví skutečné příběhy lidí popravených nacisty v jedné z pražských věznic za druhé světové války. Román nese název Duch Pankráce.

„Byla to asi nejtěžší kniha, co jsem kdy napsala. Některé motáky byly psané třeba jen několik minut před smrtí v přípravné cele během čekání na popravu, četla jsem v životě máloco takhle silného,“ přiznává Petra Klabouchová. „Každý den mohl být jejich posledním. Oni to věděli. Já taky. Přesto bylo šílené číst jejich dopisy, otočit na další stránku a vidět, že najednou ten den nadešel,“ dodala.

„Milovaná ženo a drahé děti, přijměte ode mě ještě naposledy mnoho vzpomínek a pozdravů. Až budete číst tento dopis, nebudu už mezi živými a budu na vás hledět z onoho světa,“ psal například své rodině Bohumil Jeřábek z cely smrti v pankrácké věznici. Až donedávna si jeho vnuk Zdeněk myslel, že dědu nacisté zatkli kvůli jediné nepřihlášené pušce.

Jenže důvod byl jiný. „Děda měl odbojovou skupinu osmi lidí. Byl vedoucí. Je to logické, protože jako hajný měl volný pohyb po lese. Opravdu jsme byli překvapení, že to nebyla jedna puška, ale že těch zbraní bylo mnohem víc,“ upřesnil Zdeněk Jeřábek.

Láska za mřížemi

Ke zjištění o rodinné historii došel díky rešerším spisovatelky Petry Klabouchové. Bohumila Jeřábka nacisté popravili jen několik minut před mužem, který se stal jednou z hlavních postav jejího nového románu.

„Bohužel všechno je realita. U této knížky jsem neměla prostor si vymýšlet,“ říká autorka. Čerpala z více než šesti tisíc motáků, tedy vzkazů, které si vězni mezi sebou tajně předávali. Mezi nimi byla také milostná vyznání. Skutečná láska dvou odsouzených, kteří se tváří v tvář nikdy nesetkali, stojí v centru příběhu.

„Právě tito dva zamilovaní si mezi sebou psali, jak se o nich jednou po válce budou psát romány. Takže to mělo být možná trošku i poslední splněné přání,“ dodává Petra Klabouchová ke knize.

Příběhu Anny a Roberta, jak se v románu jmenují, si už v sedmdesátých letech všimla tehdejší Československá televize. Na základě motáků vznikla inscenace Láska pod gilotinou.

Duch Pankráce existoval

Vzkazy šířil vězeň Karel Rameš, odpykával si trest za hospodářský delikt. Jeho přezdívka Duch Pankráce se stala titulem románu. Jako takzvaný chodbař měl volnější pohyb po věznici, což on i jeho pomocníci využívali k ilegální „poštovní“ síti.

Osudy popravených se Ramešovi podařilo uchovat. Sám také o věznici napsal knihu na základě vynesených motáků a svého deníku. Pod názvem Žaluji: Pankrácká kalvárie vyšla v roce 1946, od té doby už ale ne.

„V mé knize se ale jeho celé jméno neobjevuje. Byl pro samotné vězně i dozorce jen tajemnou postavou bez tváře a beze jména. Musel skrývat svou identitu. Pro většinu z nich zůstal jen Karlíčkem, jeho spolupracovníci si pak říkali Karlovci,“ popisuje Klabouchová.

Její nejnovější román se kromě Pankráce odehrává také ve Strašnickém krematoriu, kam nacisté odváželi těla popravených. Ředitel krematoria František Suchý tu navzdory zákazu přechovával popel vězňů. „Zvládl to až do konce války, jeho syn mezitím přepisoval potají všechna jména popravených, abychom věděli, kdo tady skončil,“ doplnila spisovatelka.

Návrat na Pankrác

Podle dochovaných záznamů skončilo pod pankráckou gilotinou 1075 lidí. Drtivá většina jejich příběhů stále čeká na odvyprávění.

Petra Klabouchová se ve své nejnovější próze do pankrácké věznice vrací. V románu U severní zdi se věnovala tématu z padesátých let, kdy byly mezi politickými vězeňkyněmi vyslýchány a mučeny také těhotné ženy. Přestože šlo o beletrii, i v líčení z dob komunistické totality autorka vycházela ze skutečných událostí.

Původně do něj zvažovala zařadit i motákovou lásku ze sekyrárny – ta ale dramaturgicky do románu nezapadla, a nakonec se dočkala samostatné knihy.

Podle spisovatelky dávalo smysl psát další román z období druhé světové války tím spíš, že vypráví o obyčejných mužích a ženách. „Vždycky když někdo mluví o Češích jako o národě zbabělců a udavačů, zlobím se a myslím na tyhle malé velké hrdiny. I proto jsem chtěla jejich zapomenuté osudy znovu vyprávět lidem. Cítila jsem svým způsobem povinnost je skrze své psaní připomenout,“ říká.

V pankrácké věznici zřídila německá okupační správa vyšetřovací vazbu gestapa. Tresty smrti se udělovaly za delikty politické, hospodářské, za odboj, ale i za činy čistě kriminální, v praxi to znamenalo, že lidé mohli být odsouzeni v podstatě za cokoliv.

Od dubna 1943 fungovalo na Pankráci zařízení k vykonávání poprav stětím gilotinou. V neblaze proslulé pankrácké „sekyrárně“ bylo do konce války popraveno 1075 osob, včetně 155 žen. Záznam o poslední exekuci pěti lidí zapsal do popravčí knihy německý kat Alois Weiss 26. dubna 1945. Údaje ke stovkám dalších poprav, provedených většinou oběšením, se nedochovaly.

Popravčí komora s gilotinou je v pankrácké věznici z pietních důvodů zachována dodnes. Na konci války sice Němci gilotinu rozebrali a hodili do Vltavy, po válce však byla vylovena a znovu sestavena. 

V padesátých letech byli na Pankráci popravováni političtí vězni, například Milada Horáková. Tyto popravy byly prováděny za budovou nemocnice, kde je dnes vybudován památník těmto obětem.

Ve věznici se popravovalo i za kriminální zločiny. Počínaje rokem 1954 sloužila Pankrác jako jediné místo výkonu trestu smrti v celém Československu. Teprve koncem šedesátých let bylo zřízeno další popraviště na Slovensku v Ilavě a později v Bratislavě.

V polovině sedmdesátých let byla v pankrácké věznici popravena poslední žena – Olga Hepnarová, která úmyslně vjela nákladním automobilem na tramvajovou zastávku, přičemž zabila osm lidí.

V únoru 1989 se Pankrác stala místem výkonu posledního absolutního trestu na českém území. Na šibenici tehdy skončil pětinásobný vrah Vladimír Lulek.

Zdroj: ČTK

Share.