Něco málo přes dva centimetry měří vzdálenost, kterou musí urazit mláďata vakomyši tlustoocasé, která se potřebují po porodu dostat do vaku. Vědcům se to teď podařilo poprvé zachytit na video a zjistili při tom o tomto druhu mini predátora spoustu zajímavého.
Pokud by někdo toto zvíře hledal, nejspíš by ho nenašel. Tento vačnatec, který až na vzhled nemá s myšmi nic společného, totiž měří jen kolem šesti až devíti centimetrů. A to znamená, že jde o jednoho z nejmenších predátorů mezi savci.
Právě proto, jak je tento predátor malý, má spoustu zajímavých vlastností, ale jednou z těch nejpozoruhodnějších je jeho vak. Respektive to, jak se mláďata vakomyšek dostávají od porodního otvoru do vaku. Ta cesta není dlouhá, na drobném těle matky ani být nemůže. Jenže mláďata jsou tak malá, že pro ně i pár centimetrů může představovat cestu téměř nekonečnou. Když se totiž vakomyši narodí, jsou menší než zrnko rýže.
Vakomyši navíc žijí daleko od lidí, v srdci australských pouští, kde se živí hmyzem, pavouky a těmi nejmenšími druhy obojživelníků. Aby přežily častá období nedostatku potravy, naučily se podobný trik jako velbloudi: přebytečnou energii ukládají do tukové tkáně. Na rozdíl od velbloudích hrbů si ji ale nechávají ve svém tlustém, mrkvi podobném ocase, jenž dal tomuto tvoru druhové jméno.
Ale zpět od mrkvovitých ocasů k mláďatům. I když se tyto vakomyši chovají v zajetí, až doposud zoologové o cestu mláďat do vaku vždy přišli – trvá totiž jen chvilku. Teď ale přálo přírodovědcům z Melbournské univerzity štěstí. Jednoho rána si jeden z členů týmu, který se stará o tamní kolonii vakomyší, všiml krve v jedné z klecí. Když otočil její obyvatelku vzhůru nohama, uviděl několik droboučkých mláďat, jak se prodírají srstí směrem k vaku – vypadalo to, jako by se výprava cestovatelů probíjela tropickým pralesem.
Boj o život
Vědec sáhl pro mobilní telefon a natočil asi dvacet sekund záznamu, který je unikátem (a k vidění je v úvodu článku). Když pak celý tým snímky analyzoval, ukázalo se, jak náročný je pro pětimiligramová, čerstvě narozená mláďata pohyb. K přesunu využívají rychlé kmitání hlavičkami, které kombinují s ještě bleskovějšími pohyby jejich krátkých končetin: těmi pohnou až 120krát za minutu.
Mláďata sice vypadají zcela bezbranně a slabě, ale ve skutečnosti jsou na tuto cestu k teplu a mateřskému mléku, jež se v kapse skrývají, evolučně skvěle vybavená. Mají totiž extrémně dobře vyvinuté a od narození svalnaté přední končetiny, které jsou za většinu pohybu zodpovědné. Už od okamžiku, kdy opustí matčino lůnu, mají také drobné drápky, jimiž se při své pouti přitahují.
Milovníci šťastných konců by zde, v moment, kdy se vakomyšky dostanou do bezpečí, měli přestat číst. Ve skutečnosti totiž jejich boj o život teprve začíná. Matce se totiž rodí kolem sedmnácti mláďat, ale ve vaku je k dispozici jen deset struků. Není tedy divu, že se jejich úmrtnost do okamžiku, než kapsu už osrstěná opustí, blíží čtyřiceti procentům.
Podle autorů studie může náročnost cesty fungovat jako jakýsi předvýběr, aby už při ní odpadly ty nejslabší kusy a aby matka nemrhala energií na výživu těch, u nichž to nemá smysl.












