Pro někoho symbol komunistické propagandy, pro jiné nezapomenutelný zážitek plný emocí. Spartakiády patřily k největším tělovýchovným akcím své doby – na Strahov přijížděly miliony cvičenců z celého Československa. Nová výstava Fenomén spartakiáda 1955–1990 v Křížové chodbě Nové radnice v Brně připomíná jejich historii.
Zatímco někteří mají k hromadnému nacvičování spartakiád dodnes odpor, jiní na ně vzpomínají s dojetím. Růžena Ferdusová cvičila na Strahově v roce 1975 jako starší žákyně. „Patří to k nejkrásnějším zážitkům mého života. Byla tam úžasná atmosféra i choreografie. Byla jsem strašně šťastná,“ vzpomíná. Podobně mluví i Eva Králíková, která v roce 1985 cvičila za ženy. „S barevnými sukněmi a šátky. Říkali jsme tomu lečo v hrnci,“ směje se.
Zážitek z vystoupení na Strahovském stadionu byl podle pamětníků nepopsatelný. Na ploše cvičilo až dvacet tisíc lidí, v ochozech seděly další desítky tisíc diváků. Do Prahy tehdy během celostátní spartakiády dorazily stovky tisíc účastníků z celého Československa. Ubytováni byli většinou ve školách po celé Praze a jejím okolí, a proto tam v letech spartakiád začínaly letní prázdniny o dva týdny dříve.
„V celém Československu nacvičovaly zhruba miliony lidí. To je obrovské číslo. Bohužel na Strahov se nedostali úplně všichni,“ říká kurátor výstavy Radim Blaško.
GALERIE
Výstava Fenomén spartakiáda 1955–1990
Povinně-dobrovolná záležitost
Podle něj měli o nacvičování skladeb nejmenší zájem muži, zatímco ženy cvičily rády a jejich skladby patřily k nejoblíbenějším. Divácky nejatraktivnější pak byly skladby vojáků. „Každý divák čekal, až se ukážou vojáci. Měli skladby nejlépe nacvičené,“ dodává Blaško. Velmi početné byly i skupiny dětí a studentů, kteří ve školách cvičili prakticky povinně.
„Pro studenty a žáky byla spartakiáda povinně–dobrovolná. Teoreticky bylo možné odmítnout, neměl za to být žádný postih, ale to se ne vždy dodrželo,“ poznamenává historik Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Petr Roubal.
„My jsme to nebraly jako povinnost. Tehdy jsme soutěžily s jinou vesnicí, kdo pojede na Strahov. Vyhrály jsme my a moc jsme se těšily,“ říká Ferdusová.
Světový unikát a politický nástroj
Spartakiády představovaly světový unikát. Podle historika Roubala se nikde jinde na světě neprováděl synchronizovaný pohyb cvičenců v takovém měřítku a nestal se předmětem tak systematické politické manipulace. Náklady na jejich přípravu byly obrovské.
Atmosféru i historický kontext nyní připomíná výstava Fenomén Spartakiáda, která nabízí více než pět set autentických předmětů – od první spartakiády v roce 1955 až po tu poslední z roku 1985. „Podařilo se nám shromáždit velký soubor cvičebních úborů. Mám radost, že máme i originální lavičky ze Strahova,“ popisuje Blaško.
Tradice spartakiád navazovala na všesokolské slety, pro které byl v roce 1926 postaven Velký strahovský stadion. První slet se konal už v roce 1882, tradici přerušil rok 1948. Na přípravě první spartakiády v roce 1955 se podíleli i někdejší sokolští cvičitelé – bez jejich zkušeností by pořádání tak obrovské akce nebylo možné. Na první spartakiádě se tak či onak podílelo 1,7 milionu cvičenců.
„Slety byly dobrovolné svátky organizované Československou obcí sokolskou a postavené na demokratických principech. Spartakiády byly naopak organizovány státem a upevňovaly komunistickou ideologii Československa po roce 1948,“ říká historik a místostarosta Sokola Brno I Michal Doležel.
Název Spartakiáda použil jako první Jiří František Chaloupecký už v roce 1921, když organizoval velké veřejné vystoupení Federace tělovýchovných jednot na pražských Maninách. Název se brzy uchytil jako synonymum pro hromadná cvičení.
Podle vzoru sokolských sletů byly pro každou spartakiádu složeny různé sestavy pro jednotlivé kategorie. Hudba vznikala většinou přímo pro danou spartakiádu a tělocvičné skladby měly náročnou choreografii. Skladby pro nejmenší děti trvaly kolem deseti minut, ty nejnáročnější se blížily dvaceti minutám.
Z poslední plánované spartakiády sešlo
Za socialismu se spartakiády staly svébytnou tradicí a konaly se každých pět let. Jedinou výjimkou byl rok 1970, kdy byla akce zrušena v důsledku událostí roku 1968. Poslední spartakiádu Praha zažila v roce 1985, další se plánovala na rok 1990, po sametové revoluci z ní však sešlo.
Podle historiků se spartakiády v průběhu let proměňovaly. „V padesátých letech to byly velmi explicitní skladby oslavující budování socialismu. Postupem času byla snaha najít populární písně, které budou rezonovat v širší veřejnosti – třeba Poupata,“ vysvětluje Roubal.
Zatímco spartakiády jsou už minulostí, sokolské slety pokračují – i když cvičenců výrazně ubylo. Po obnovení Sokola po pádu komunistického režimu se první slet konal v červenci 1994. Kvůli své jedinečnosti a tradici usilují organizátoři o zapsání sletů na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO.
