Evžen Štelcl pamatuje kruté zimy, kdy koně protahovaly silnice a děti do školy chodily kilometry pěšky. Jako mladík byl totálně nasazený v německé továrně na letecké motory a na konci války kopal zákopy. Je mu sto jedna let, stále žije aktivní život a zůstává pevně spjatý s Brnem. Jeho příběhu se věnovala Paměťová stopa.

Evžen Štelcl se narodil 12. prosince 1924 v Bystrci, která je dnes městskou částí Brna. Když mu byly čtyři roky, zasáhla Evropu jedna z nejkrutějších zim dvacátého století.

„Pamatuju si, že to bylo na přelomu let 1928 a 1929. Byl jsem u babičky v Medlánkách a byly tam veliké hromady sněhu a třicetistupňové mrazy. Silnice se protahovaly koňmi, cesty k domům se musely odhazovat,“ říká a ukazuje rukou až nad hlavu, jak vysoké byly před domy hromady.

Po ulici, kde bydleli, jezdil autobus do Veverské Bítýšky. Brněnská přehrada tehdy ještě neexistovala a po silnici projíždělo jen minimum aut. „Tak jsme tam hrávali fotbal,“ popisuje.

Do školy chodili pěšky čtyři kilometry

Do školy začal chodit v Bystrci, do měšťanské školy už do Komína. „Bylo to odsud tak tři, čtyři kilometry. Chodily s námi děti z Rozdrojovic a Kníniček. Vždycky jsme šli houfem. V létě i v zimě pěšky, nic nejezdilo. Takhle by měly dnes děti vyrůstat, ne aby je maminka vozila autem až do třídy,“ míní.

Má svou fotografii z desátého všesokolského sletu v Praze v červenci 1938, který se stal demonstrací jednoty a odhodlání bránit Československo před nacistickou hrozbou. „Právě když byla mobilizace, bylo tam plno vojáků. V sálech i hospodách byli ubytovaní a shromažďovali se,“ vzpomíná.

Pamatuje si také žně na podzim roku 1938. „Naši měli kousek pole. Táta sekal kosou a najednou slyšíme takové hrkání. Podívám se z kopce dolů a říkám: Táto, tam je plno vojáků.“

„Chlapci, dneska nás obsadili Němci“

V březnu 1939 přišla okupace. „Byli jsme ve škole a pan učitel dlouho nešel na vyučování. Seděli jsme a čekali. Pak přišel a říká: Chlapci, dneska nás obsadili Němci. Dávejte na sebe pozor, nikde moc nemluvte, ať nemáte nějaký průšvih,“ vypráví. Učitel pak děti poslal domů a ředitel jim nařídil volno.

Kamarád ze Žabovřesk mu říkal o německých tancích. „Byli jsme zvědaví, tak jsme se šli podívat. Bylo škaredé počasí, padal sníh. Nebyl to tank, ale kolopás. Jeden kluk na to zaklepal a říká: Vždyť to je papundekl. A ten voják s flintou povídá: Nein papundekl, das ist plech. A flintou na to klepal, aby dokázal, že to není papír,“ směje se pamětník.

Ještě před vyučením musel do továrny na letecké motory jako totálně nasazený. „Němci se báli náletů, tak nás přestěhovali do Blanska. Jezdili jsme vlakem. Když byly nálety, zůstávali jsme třeba hodinu trčet v tunelu,“ popisuje.

V lednu 1945 byl nasazený na budování zákopů. „Odvezli nás do Oseku za Přerov, tam jsme byli měsíc. Kopali jsme, ale všechno bylo zmrzlé. To se víc polámalo nářadí, než vykopalo,“ vzpomíná.

Celý život – více než sto let – žije v Brně-Bystrci. Vyučil se pasířem, pracoval ale také jako řidič tramvaje, taxikář a školník. „Přežil jsem dvanáct prezidentů, od (Tomáše G.) Masaryka až po (Petra) Pavla. Doufám, že uvidím i toho třináctého,“ říká. Vyprávění uzavírá zpěvem: „Já su ten Bystrčák, bystrckej kluk.“

Share.
Exit mobile version