Politička. Učitelka. Vedoucí postava ženského hnutí. Odbojářka a oběť nacismu. Všechna tato slova vystihují Františku Plamínkovou, od jejíhož narození uplynulo letos sto padesát let. Národní muzeum její odkaz připomíná výstavou, která ale víc než o minulosti má být dialogem o současnosti.
Do výstavy návštěvníky uvádí majestátní mramorová busta Františky Plamínkové od jedné z prvních českých profesionálních sochařek Karly Vobišové. Jinak je tato socha součástí stálé expozice Dějiny 20. století, kam příběh Františky Plamínkové patří jako jedna sice z výrazných, ale možná ne dostatečně zvýrazňovaných kapitol.
„Její příběh ukazuje, že odvaha a odhodlání měnit svět jsou hodnoty, které nikdy neztrácejí význam,“ míní generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. Přeje si, aby zejména mladou generaci interaktivní představení historické osobnosti přivedlo k zamyšlení, čím může být inspirativní dnes. Evokovat tento záměr má už název výstavy: Františka Plamínková a my.
Postrachem nás všech
Do Národního muzea se zmíněná busta dostala darem od sestry Františky Plamínkové spolu s další pozůstalostí, přibližující její pracovní i osobní život. Mimo jiné je k vidění aktovka, se kterou Plamínková chodila do Národního shromáždění ČSR, kde v roce 1925 získala za národní socialisty senátorské křeslo a kde působila až do zlomového roku 1939, kdy nacističtí okupanti zřídili protektorát Čechy a Morava.
„Její nabitá aktovka je postrachem nás všech,“ vtipkoval o Františce Plamínkové její kolega ze Senátu Karel Riedl. Že byla ženou, která dovedla říct, co chce, naznačují i slova pražského primátora Karla Baxy, který Plamínkovou znal, protože působila na pražském zastupitelstvu, kde se věnovala především sociálním a školským věcem. „Když chcete něco prosadit, tak tam pošlete Plamínkovou,“ prohlásil Baxa.
V aktovce Plamínková nosila zejména návrhy, které by napomohly k prosazení rovnosti žen. O toto téma se zajímala, ještě než naplno vstoupila do politiky.
Zrušila zasnoubení i celibát
Pražská rodačka (5. února 1875) z obuvnické rodiny původně vystudovala a následně se věnovala učitelství. Pokud chtěla učit, znamenalo to ale, že se nemohla vdát za svého snoubence, tehdy medika Vilém Feyrera, s nímž se seznámila v tanečních.
Rozešli se, nicméně jak důležitý pro ní byl člověk, naznačuje, že Plamínková se později podepisovala iniciálami F. F. místo křestního jména, přičemž druhé „F“ odkazovalo právě na jejího někdejšího snoubence.
Do manželství nevstoupila ani poté, co byl v počátcích první republiky právě s významným přispěním Františky Plamínkové celibát učitelek zrušen. Nucené staropanenství vycházelo z představ, že žena, která se stará o manžela a rodinu, už nemá čas a energii na výdělečnou činnost.
Učitelka inspirující i náročná
A Františka Plamínková byla – slovy kurátorky Jitky Gelnarové – „učitelkou velmi zapálenou a rozněcovala oheň i ve svých žačkách“.
Výstava zmiňuje vzpomínky některých z těch, které se na dívčích měšťankách snažila naučit matematiku či krasopis: o tom, jak jim Plamínková půjčovala knížky či ukázala, že i dívky mohou potřebovat geometrii, a povzbudila je ke studiu na prvním dívčím gymnáziu Minerva. Do paměti školaček se ale – sama kdysi třídní premiantka – zapsala také jako náročná vyučující.
Ženy k volbám
Mladá učitelka chodila po práci bojovat za práva žen. Zinscenovaný koutek v Národním muzeu poodkrývá, jak taková setkání Plamínkové a podobně smýšlejících žen mohla vypadat.
K úsilí českých sufražetek Plamínková mimo jiné přispěla, když si povšimla, že volební řád do Českého zemského sněmu sice omezuje aktivní volební právo na muže, ale nikde výslovně neuvádí, že by žena nemohla být volena. V roce 1908 tak do zemského sněmu kandidovaly hned tři ženy. Neuspěly, ale to Plamínkovou a její souputnice neodradilo.
Když se konaly v roce 1912 doplňující volby v obvodě Mladá Boleslav – Nymburk, kde se uvolnil mandát úmrtím poslance, podařilo se jí přesvědčit politické strany, aby kandidovaly jen ženy.
Zvolení spisovatelky a mladočeské političky Boženy Vikové-Kunětické se stalo senzací. Šlo o první ženu zvolenou do zákonodárného sboru v Evropě mimo Finsko, které zavedlo volební právo žen jako první v Evropě již v roce 1906.
Svého mandátu se však nakonec nemohla ujmout, protože jí místodržitel František Thun odmítl vydat příslušné osvědčení. Praktický význam však tato obstrukce neměla, zemský sněm se totiž z politických důvodů do vypuknutí války již vůbec nesešel.
Světový konflikt přispěl k emancipaci žen, které musely a mohly zastávat práce, které jim do té doby byly spíš odpírány. V nově vyhlášeném Československu se první parlamentní volby konaly v roce 1920, to už ústava deklarovala, že „výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají“. Češky tak mohly volit o desítky let dříve než Francouzky nebo Švýcarky, na druhé straně mladá republika převzala z rakouského zákonodárství normy, které ženy diskriminovaly.
Muž – hlava rodiny?
Šlo zejména o pracovní a o rodinné právo, které stále vycházelo z toho, že „hlavou rodiny“ je muž. „Žena byla podle zákona podřízena muži. Muž byl poručníkem dětí, a ani i ve chvíli, kdy muž zemřel, tak žena nebyla poručnicí svých dětí,“ vysvětluje kurátorka jedno z úskalí.
Plamínková proto v roce 1923 založila Ženskou národní radu, což bylo sdružení pokrokových ženských spolků a zájmových a hospodářských sdružení. Energie jejích členek se zaměřila na to, aby rovnost žen a mužů deklarovaná v ústavě první republiky přešla do praxe.
Snahy feministek podporoval morálně i finančně prezident Tomáš Garrigue Masaryk. V dubnu 1925 přijal aktivistky Ženské národní rady na Hradě, vyslechl si jejich stížnosti a vyzval je, aby se snažily získávat pro své názory další.
Plamínková heslem o feminismu přispěla do Ottova slovníku naučného. „Feminismus pro ni znamenal, teď cituji, uznání nároku ženy na plné lidství, a důsledky, které z toho plynou,“ upřesnila kurátorka.
Mentorka Milady Horákové
Plamínková působila i v mezinárodních organizacích a měla kontakty v zahraničních hnutích. Zastupovala československé ženy ve Společnosti národů, kde na začátku třicátých let promluvila jako první Češka.
Na nástěnné velkoformátové fotografii v Národním muzeu lze mezi účastnicemi schůze Ženské národní rady rozpoznat další známou tvář, která měla odvahu postavit se za své zásady – Miladu Horákovou. O generaci starší Františku Plamínkovou považovala za svou mentorku. „K Ženské národní radě se připojila jako mladá právnička a podílela se významně na nových paragrafech rodinného práva,“ doplnila kurátorka.
Na reformu rodinného práva ale došlo až po roce 1948, tedy v době, kdy se moci v Československu ujímali komunisté. „Nový zákon o rodině byl z velké části postaven právě na práci aktivistek předválečného liberálního feministického hnutí, které nový režim umlčel,“ podotýká kurátorka.
Pravda zvítězí, psala Hitlerovi
To už Františka Plamínková nežila. Popravili ji nacisté. Vymezovala se proti nim už před válkou, kdy kromě jiné napsala otevřený dopis Adolfu Hitlerovi. „Jsem pevně přesvědčena, že i proti vojenské převaze pravda zvítězí,“ zakončila své psaní.
V tomto textu z poloviny září 1938, tedy jen dva týdny před dojednáním Mnichovské dohody, upozorňuje říšského kancléře na historické a zeměpisné omyly týkající se československého národa, které zazněly v jeho projevu radikalizujícím henleinovce v českém pohraničí. „Zastává se prezidenta (Edvarda) Beneše a označuje Hitlera za diktátora,“ prozradila kurátorka.
Pas měla, ale chtěla zůstat doma
Cestovní pas Františky Plamínkové dokládá na výstavě dilema, před nímž v oněch napjatých dobách nejen ona stála: odejít, nebo zůstat? Pas získala už za protektorátu, možnost úniku jí dalo pozvání na akce mezinárodního ženského hnutí ve Skandinávii. „Odjela s ním, bylo tam dokonce vízum do Velké Británie, ale rozhodla se vrátit. Říkala i aktivistkám v zahraničí, že její místo je doma,“ uvádí kurátorka k rozhodnutí Plamínkové.
Během pěti týdnů ve Švédsku, Norsku a Dánsku burcovala publikum svého řečnění proti Hitlerovi. „Dokonce si tehdy tajemník Edvarda Beneše Eduard Táborský napsal do deníku, že Plamínková píše ze Skandinávie, že Evropa musí zbrojit, protože s Hitlerem není žádná řeč,“ doplnila kurátorka.
Protinacistické názory Plamínkové se promítly i do aktivit domácího ženského hnutí. Dál fungující Ženská národní rada měla blízko k síti odboje, v Ženském klubu českém – jehož byla Plamínková rovněž zakladatelkou – nacházeli útočiště uprchlíci.
Odmítla slíbit věrnost Říši
A to přesto, že v den vypuknutí druhé světové války, v září 1939, byla Františka Plamínková poprvé zatčena a zhruba měsíc vězněna.
Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha pak odmítla složit slib věrnosti Říši. „Odmítla to jako předsedkyně Ženské národní rady, protože věděla, že to je pro ten režim důležité právě proto, kým ona je. A zároveň si byla vědoma toho, jaké to bude mít pravděpodobně důsledky,“ nepochybuje kurátorka.
Gestapo si pro Františku Plamínkovou došlo v červnu 1942, po krátkém věznění v Terezíně (kde v té době drželi i Miladu Horákovou) byla převezena do Prahy a 30. června popravena na Kobyliské střelnici. Bylo jí 67 let. Kde skončily její ostatky, není známo.
Národní muzeum dokresluje osobnost a názory Františky Plamínkové fotografiemi z různých etap jejího života, opisy dopisů či osobní knihovnou. Výstava zůstane otevřena do srpna příštího roku. Návštěvníci během přemýšlení nad odkazem Františky Plamínkové mohou posedět na lavičce, na které sedávala i ona.
