Josef Salomonovič přežil holocaust. Do prvního pracovního tábora ho přivezli ve třech letech. Matka ho schovávala, aby ho nacisti nenašli a nezavraždili. Prošel i vyhlazovacím táborem Auschwitz-Birkenau v Osvětimi. Otce mu nacisti zavraždili injekcí do srdce v táboře Stutthof. Rozhovor se Salomonovičem přinesl Hyde Park Civilizace.
Josef Salomonovič se narodil 1. července 1938 v židovské rodině v Ostravě. V listopadu 1941 ho i s rodiči a starším bratrem deportovali do ghetta v Lodži na nacisty obsazeném polském území. O tři roky později celou rodinu převezli do Osvětimi. Pro Salomonoviče ztělesňuje jeho příběh drobná, nenápadná lžička.
„Mám jednu lžičku a jedno letadlo. To byly jediné dvě věci, které přežily holocaust. Devět set třicet tisíc jiných lžiček zůstalo v Osvětimi, protože ty byly buď stříbrné, nebo jiného barvy. A Němci to všecko posbírali,“ řekl. „Ta lžička byla v mém kabátě. (…) Protože jsem byl v ženském táboře, všechny ženy svlékli do naha, naházeli na jednu hromadu boty, na jednu hromadu dali všechny věci, samozřejmě šatstvo.“
Malý Josef si dokázal svůj kabát najít, hlavně proto, že to byl jediný tak malý kus oblečení v hromadě. „A v tom mém kabátě byla ta lžička,“ podotkl. Lžička s ním pak prošla celou válkou a zůstala mu až dodnes. Pomohla mu přežít holocaust.
„Vím, že tou lžičkou potom matka mohla otevřít konzervu,“ vzpomínal. A on si s ní později, když mu v koncentračním táboře vypadaly zuby, mohl nadrtit jídlo. Jeho matka mu také stejnou lžičkou strouhala mrkev.
Se lžičkou vyrazil už na transport v listopadu roku 1941. „To jsem jel naposled ve vagonu. Od té doby už jsme žádný vagon neviděli, jenom dobytčáky. A když jsme přijeli z té krásné Prahy do Lodže, tak to byla úplně katastrofa,“ líčil jednu ze svých prvních vzpomínek.
V Lodži patřil mezi ty nejmladší děti a byl jedním ze dvou, které z tuctu přítomných přežily. Většinu odvezli do Chelmna, kde skončily v plynových komorách. Pomohli mu jiní Židé. „Otevřeli půdu a nutili mě, abych po žebříku vylezl nahoru. Tam jsem si mohl lehnout na břicho vedle matky a nesměl jsem se pohnout. Jenom dýchat jsem mohl, protože tam nebylo moc místa,“ říká. Pod nimi probíhal zátah nacistů, kteří hledali děti, jež se rozhodli zavraždit. „Slyšel jsem, jak řvou. Některé brali bez nějakého velkého cirkusu, prostě je brali. Ale nejhorší bylo, že když vzali matky, které byly s malýma děckama, třeba byly pod tři roky, tak ty jim prostě vzali a potom bylo ticho, protože už ani nemohly brečet.“
Že mu zmizeli kamarádi, mu došlo, až když skončila uzávěra a na dvoře, kde si hrával s dalšími třinácti dětmi, náhle zbyly jen dvě. V Lodži přežil i s rodinou tři roky. Tam se naposledy viděl s otcem. „Nechali nás nastoupit, na jednu stranu muži, na druhou stranu ženy. (…) Táta mě políbil, cítil jsem ho. On měl ještě ruce od cigarety. Měl trochu žluté prsty, to si pamatuju. Pak už jsem ho neviděl,“ popsal.
Přes Osvětim do Stutthofu
Hned při nástupu po příjezdu do Osvětimi musel malý Josef odložit všechno oblečený, zbyl mu jen starý bílý kabát, který si přivezl ještě z Prahy. V Osvětimi už ale nebyl moc bílý. A v levé kapse byla lžička. Dokázal si udržet i své staré boty, vydržely mu celou válku. „Protože mi nerostly nohy, protože jídlo bylo jiné. Vůbec jsem nevyrostl.“
Z Osvětimi byl rychle odeslaný dál, tentokrát do Stutthofu. „To byl nejhorší lágr vůbec, ne proto, že tam zavraždili mého tatínka, ale bylo to úplně na severu, šest kilometrů od moře.“ Salomonovič byl ve skupině dětí a žen, jeho otce a bratra nacisté umístili do mužské skupiny. Od jednoho z přeživších se dozvěděl, jak vypadaly poslední chvíle jeho otce.
„Přišel tam nacistický důstojník a ptal se, kdo chce vitamíny. Všichni stáli a nikdo neodpověděl. To byli všechno polští Židé. Říkali, že kdo chce vitamin C anebo aspirin, tak má udělat krok vpřed. A ti Poláci mu říkali, aby to nedělal, že je to lež. Ale můj táta udělal krok vpřed a oni ho vzali na ošetřovnu,“ vyprávěl Salomonovič „Položili ho tam na stůl. V prostředku toho stolu je díra. Je to z kamene. A dali mu injekci do srdce a byl mrtvý.“
Koncem roku 1944 následoval transport do Drážďan, kde matka a bratr museli pracovat v muniční továrně. V únoru 1945 přežili spojenecké bombardování města, v dubnu utekli v západočeském pohraničí z pochodu smrti, několik dnů je ukrýval sedlák z obce Brnířov a pak se dočkali osvobození americkou armádou.
Po válce se vrátili do Ostravy. Josef Salomonovič absolvoval gymnázium a strojní průmyslovku. Pracoval v ostravských hutích a dolech a ve Vědecko-výzkumném uhelném ústavu. Roku 1971 se oženil s dívkou z Vídně a legálně se vystěhoval do Rakouska. Ve Vídni pracoval jako obchodní zástupce strojírenské firmy. Při návštěvách Československa čelil nátlaku na spolupráci se Státní bezpečností. Asi osm let pak měl jako nežádoucí osoba zakázán vstup do Československa.
V důchodu začal intenzivně mapovat historii věznění rodiny v nacistických lágrech.
